(01)
Přelom července a srpna je na Menorce většinou nesnesitelně horký, a letos jsou horka doprovázena ještě nesnesitelnější vlhkostí. Hlavně ale desetitisíci turistů, jejichž počty překročily všechny minulé rekordy. Teroristické léto ve Francii, migranti v Itálii a Řecku, situace v Turecku a hrozby v severní Africe, to vše přihrálo Baleárským ostrovům a celému Španělsku sezónu, ze které budou všichni těžit ještě dlouho. Sedíme s místními přáteli v našem oblíbeném baru Imperi, a vyměňujeme si nejnovější novinky. My z Těžka, oni ze Španělska a severní Evropy. Dlužno podotknout, že naši kamarádi jsou vzorným manželským párem dle kritérií sociálně inženýrské Evropské unie. Oba jsou příslušníky různých evropských názorů, mluví snad osmi jazyky, a během roku, přesto, že žijí na malém ostrově, se pohybují po celém světě.
Vyprávějí nám, že se na Baleáry stěhuje stále více a více francouzských židů, kteří odcházejí z francouzského multikulturálního ráje, protože mu jaksi, navzdory sluníčkářskému přesvědčování, nevěří, a nechtějí být obohaceni jinou kulturou. Asi proto, že s ní jejich příbuzní v Izraeli mají své vlastní zkušenosti. Přibližují nám situaci v severské zemi, která je domovem jednoho z nich. S hrůzou zjišťuji, že politická situace tam je ne nepodobná našim sedmdesátým letům, které jsem už zažíval naplno. Abych vysvětlil pro neinformované, to byl stav, kdy se o některých věcech prostě na veřejnosti nesmělo mluvit, protože by člověk ztratil práci, ať byl zaměstnán kdekoliv. Vyprávějí nám o multikulturních bojůvkách, kterým velí mladé obtloustlé ženy, jež s plamenem v očích vyprávějí o lásce k bližnímu tak, že si člověk maně vzpomene na Maovu kulturní revoluci. Je ale jasné, že v jejich pojetí si tu revoluci představují spíše sexuální, kdy každé z nich bude přidělen ke kulturnímu obohacení jeden mladý snědý mládenec. „Nic nového“, pravím, „Tuhle ideologii u nás propaguje jedna herečka také“. Nedá mi to ale, abych se nezeptal, kam se poděla severská sveřepost a odvaha, získaná na lodích, které v dávnověku měsíce brázdily všechny studené oceány. On se na mě podívá, a smutně konstatuje, že má pocit, že jsou bohužel zbabělým národem, a že se jejich země vylidňuje, protože všichni kdo mohou, odcházejí do zemí, kde ještě situace není tak zoufalá.
„I oni hlasují nohama“, ukazuji mu na stovky turistů, kolem nás, „i oni opustili jinak lacinější turistická střediska jinde v Evropě, a zvolili bezpečí. Jsem ale klidný, vlády i jim příští rok nařídí, aby trávili svoji dovolenou tak, abychom se všichni kulturně obohatili, třeba drobným teroristickým útokem“, dovysvětluji, a rozesměji se. Zvláštní, ani jeden z nich se nezasmál. Spíše se ohlížejí, jestli můj vtip nikdo neslyšel a nerozuměl mu, protože po vypité brandy mluvím hlasitěji. Můj ty Tondo kolenatej! Normalizace zpět! Ještě chvíli, a z nejbližšího rohu se na nás zašklebí personální výkvět ideologického oddělení ÚV KSČ v čele s tajemníkem Biľakem. A tak jsem si nějak maně vzpomněl na slova budovatelské písně „Teď když máme, co jsme chtěli“, o které si myslím, že Halas, básník mně z nejmilejších, který napsal její slova, byl tak geniální, že ji musel napsat jako ironii a v rauši. U Václava Dobiáše, který napsal hudbu (jakkoli byl skvělým skladatelem) už si tak jistý nejsem. Hej rup, hola hej, do multikulturní práce se dej!
Podíval jsem se na oba naše přátele, na to, jak tam seděli v malé rohové kafírně a pili cortado, a byli plni obav o svoje děti, které se pohybují díky Erasmu po celé Evropě, a byli smutní nad tím, jak jejich země ztrácejí kulturu, na kterou byli zvyklí, ve prospěch kultury z pískových dun a pouští a já jsem se najednou cítil prapodivně silnější. Uvědomil jsem si totiž, že v padesátých letech u nás vládla zběsilá filosofie a ideologie, utlačující náboženství, aby se sama nakonec pokusila stát se náboženstvím, a že ale naštěstí uprostřed všech těch zběsilostí si český národ pomocí vtipu a ironie dokázal zachovat chladnou hlavu a nakonec došel do nadějných šedesátých let. A díky skepsi, těmito lety potvrzené, i dnes dokáže rozeznat, kudy a jak se ubírat. Na rozdíl od kdysi silných seveřanů nebo francouzských židů, kteří dnes sedají opět na lodě, aby hledali nové domovy, protože ty staré, možná, ztratí.
A uvědomil jsem si, že mi maminka vždycky říkala: „Když se u nás v bance v letech 1968 a 1969 nevědělo, jak se zachovat k té či oné politické záležitosti, poslal ředitel banky údržbáře podívat se na budovu Okresního výboru Strany a řekl mu, ať vlajku státu vyvěsí, pokud bude vlát na i na budově partaje “. Ať žije Saturnin a Švejk mami, národy, které je nemají, nemají naši zkušenost a výhodu. Dokud nám tyhle postavy neseberou, nemůže se českému národu nic stát.
(02)
Ať je ale vedro venku jakékoli, z Prahy se na mě valí desítky emailů od různých reklamních agentur a inzertních služeb, které přesto, že moje kandidatura nebyla oznámena, se to nějak dozvěděly, a nabízejí mi své služby, hlavně v tiskovinách. Jak tohle řešit, zpočátku nevím. Především to znamená studovat a porovnávat jednotlivé nabídky, zjišťovat náklady tisku a oblibu. Ozývá se také tiskovina Městské části Praha 6, která nám naštěstí umožní prezentaci zadarmo. Tiskoviny jsou pořád důležité. Lidé je čtou. Najednou zjišťuji, že by bylo ideální mít připravené prefabrikované kousky textů pro různá prohlášení nebo rozhovory. Chybí mi fotografie, které po mně všichni chtějí. Jsem na to úplně nepřipraven a tápám. A do toho musím začít monitorovat vše, co se kolem voleb objevuje. Zajišťují to Oči, které vždy brzy ráno vstanou a poctivě googlují. Jak jsem ale už napsal dříve, jsem manažer a ze všech procesů se snažím abstrahovat zkušenosti, které mohu příště použít. Takže v příštích volbách už to udělám úplně jinak…
A tohle všechno se děje, když jsem na Menorce. Visím celý den na telefonu a organizujeme s mými kolegy a s Předsedou vše potřebné. Najednou přicházejí termíny, které máte zítra splnit, a hlásí se lidé, které musíte přijmout. Domlouváme schůzky, přehazujeme termíny. Do toho se Předsedovi ozývá radnice, zda přeci jenom nechceme kandidaturu oznámit dříve. Nakonec se domlouváme, že rozhodně ne, a že to uděláme až v poslední chvíli, kdy už bude jasné, že moje kandidatura prošla přísným zrakem všech komisí, které se tím budou zabývat. „Udělám to spolu s otevřením webových stránek“, slibuji předsedovi, „ a bude to velká věc“. Předseda se zdá být natěšen a vyzvídá kdy se vrátím do Prahy a slibuje, že mě seznámí s manželkou. Výborně maminko, dostanu se do rodiny….
(03)
Předsedovi jsem webové stránky slíbil, ale k jejich publikaci je prostě nejen daleko, ale hlavně, jak se mi zdá, jsou v nedohlednu. Trochu tady laskavému čtenáři vysvětlím život softwarových projektů. Nejen, že jsem jich v životě několik připravil a zrealizoval (mohu-li to tak říci), ale tak trochu se jimi i dnes živím. Má to vždy stejný průběh. Dodavatel chce dodat nejúžasnější produkt a při prezentaci ukáže budoucím klientům již fungující aplikaci u jiného zákazníka. Nový potencionální klient je nadšený, tleská, vidí, jak bude vše jednoduché a přitom komplexní, někteří lidé si slibují jednodušší práci – vše přeci poběží automaticky, zaměstnavatel naopak počítá úsporu pracovních sil, a všichni tancují kazačok plni radosti. Když už se podaří napsat, domluvit a uzavřít smlouvu, a klient jásá, přijde okamžik pravdy. Dodavatel řekne, aby mu ti, koho se to týká, do předpřipravených šablon napsali, jak vlastně chtějí systém nastavit, přesněji, jaké výstupy má řešení dávat, jak mají vypadat jednotlivé obrazovky a podobně. A tady narazí kosa na kámen, protože to odpovědní lidé (většinou nikdo) neumí, a najednou nové řešení nikdo nechce a smlouva a náklady jsou všemi kritizovány. Nakonec zvítězí varianta úplně nejhorší, kterou rozhodne účetní z druhého patra, která prosadí, aby vše vypadalo jako starý systém . Tenhle příběh Vám ale odvyprávím celý někdy jindy. Já jsem teď byl přesně v bodě, kdy se do věci asi vloží účetní z druhého patra. Mám říci, jak má web fungovat a vypadat, a já to nevěděl. Najednou mi prostě došlo, že Ajťák s Padavanem na mě chtějí architekturu stránek a jejich obsah, a pochopitelně texty. A já nemám vůbec nic připraveného. Vzal jsem tedy starší návrh osobních webových stránek, o kterých jsem se již dříve zmiňoval, a spolu s počítačovými chlapci jsem udělal první návrh kostry, rozvrhl jednotlivé úseky, protáhl nohy zcepenělé od sezení a řek:. „Jedeme se koupat, mám hotovo“. A v tu jsem ucítil, že Ajťák vzteky málem prolézá telefonní linkou, drátem nebo frekvencí, aby mi řekl: „To je sice moc pěkné, ale teď potřebujeme ty texty. To, že tam máte napsané Deníček, je sice moc hezké, ale já ho nenapíšu, a ten mladý neumětel také ne….“ A v tu chvíli mně to došlo. Maminko, proboha takové práce!
(04)
Říká se, že peklo si člověk většinou přivodí sám tím, že se rozhodne udělat něco, co předtím nikdy nedělal, tedy, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A já sedím sice ve stínu stromů, ale vedro kolem mě zničuje vše živé a před sluncem není úniku. To by se tedy Václav Klaus divil se svojí modrou planetou! Tady rozhodně k oteplování dochází! Normálně bych asi teď byl někde blízko vody, nejlépe ležel přímo v moři, takhle ale píši volební program, protože s ním vlastně kandidát musí ze všeho nejdříve začít. „Není třeba nic vymýšlet, všechno už bylo vymyšleno“, praví jedno z mých životních pravidel, a tak se nejdříve vrhnu na své protikandidáty, protože jdu do soutěže, a v soutěži si vzájemně budeme poměřovat ego a své přednosti. A…… neobjevím vůbec nic! Říkám si, proboha, ti lidé kandidují, už se o nich píše a kde nic tu nic. Ta Sahara jejich myšlenek mě překvapila.
Intermezzo – mezitím si webové stránky všichni vyrobili a politické programy vytvořili…
A tak jsem přešel na stránky politických stran, které je kandidovaly. Výborně, slovník nečitelný, připomínající nudnou šeď sedmdesátek a osmdesátek, tentokrát v balení demokratickém. Bez hávu třídního boje a dělnické třídy a jejího předvoje, komunistické strany. Jinak ale vše ostatní stejné. Stránky jsou místy krásné, grafika úžasná, politici na obrázcích většinou uvolnění a smějící se (jako ty pánové, kteří v televizních spotech pijí nový druh piva nebo dámy, které právě objevily ty nejnepropustnější vložky), reklama se dělá vždy stejně. Holínky nebo hodinky obojí se natahuje. Myšlenky vznosné, ale, bohužel, nudné. A tak mně vlastně došlo, že nápad jít do voleb byl možná zajímavý, ale každé zboží musí najít svého kupce, a mne přepadlo zoufalé zoufalství, protože jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co chci. To naopak z webů politických stran na mě křičela sebevědomá odpovědnost, tradice, slušnost, pohneme vesmírem, jdeme s vámi vstříc šťastným zítřkům a držíme Vás za ruce, ukážeme Vám cestu rájem a všechno zrušíme a zjednodušíme, a každému z Vás dáme spoustu peněz a to hlavně tehdy, když nás ve volbách zvolíte, a zbavíte se nemožné vládní koalice, která naopak píše, že už jsme vše zrušili, peníze jsme Vám poslali a dálnice postavíme. A do toho do všeho vymyšlené obličeje, a dál už jenom sociální jistoty a šťastné zítřky. Nejlepší bylo heslo, že dotyčný kandidát je z města. Tak na to bych fakt nepřišel.
A proti tomuhle tankovému vojsku se mám maminko postavit…..
(05)
Je třetí hodina nad ránem a já stále píšu volební program. Pojal jsem práci tak, jak se na vinaře sluší. Prostě jsem otevřel nejdříve jednu láhev vína a pak druhou. Horké středozemní noci vyžadují spíše střik, tak házím do sklenky vždy kostku ledu s tím, že by mi to Vladimír Železný neschválil. A když už nemohu, vyrazím do noci na procházku po lesních stezkách, a poslouchám z dálky moře, jak k nám hlasitě mluví a vzkazuje, ať na něj nezapomeneme. Píšu volební program už desátou hodinu. Vypsal jsem si nejdříve všechno, co mě v životě a politice trápí (bylo toho dost a jenom z toho jsem se ponořil do smutku), podíval se do různých starých poznámek a textů a začal o agendě slibování davům diskutovat s mými nejbližšími. Postupně jsem text proškrtával, včetně různých nesmyslů, s pochopením, že senátor stejně nic nemůže a nezmůže, ale že by se měl jasně vyjádřit. A tak škrtám a škrtám, telefonem obtěžuji Prahu a kamarády. Tak tahle asi ty velké štáby pracují…. Úplně si představuji ty think tanky, jak probírají jednu myšlenku volebního programu za druhou, zadávají úkoly vysokým školám a různým ústavům, obracejí se na výzkumy veřejného mínění, a v potu tváře dávají dohromady text, který jim pak nažene do ohrad překvapené voliče.
I když, jak jsem poznal české politiky, většinou to žádní myslitelé nebyli. Jmenovat nebudu. Jména dosaďte sami.
No, a protože jsem v českém sportu přeci jenom nějaké ty programy psal, vím, jak to celé funguje. Většinou kolegové řeknou, ty jsi, chlapče studoval, tak to napiš. Píšete, trápíte se, pak výsledek předložíte těm, kdo to měli psát s Vámi, pár lidí se s Vámi pohádá, a chtějí Vaše dílo přepsat, protože jsou ale líní, nakonec to přepisujete opět Vy. Pak se o textu hlasuje, a někdo vyhraje hlasování tak, že se v textu vymění spojka a opraví sloveso. A pak dílo přijde na velkou valnou hromadu, kde je program odmítnut, protože si ho nikdo nepřečetl. Žádný z delegátů totiž nechce vypadat blbě, tak se vymyslí úplná stupidita, na které se to celé zabije. Ale konec dobrý, všechno dobré. Program je poté v náhradním hlasování schválen většinou hlasů jenom s malými změnami, protože nutné kolečko bylo absolvováno, a vypadá to, že se všichni programu zodpovědně věnovali.
No a tohle je můj volební program, a tak se do něj pořádně opírám. Vracím se z procházky a znovu sebe sama přesvědčuji, že jednotlivé body jsou vybrané dobře, a tak se soustřeďuji na jejich odůvodnění. Když ráno svítá, procházím se před domem, dívám se do nového slunce, ještě neprzněného denním oparem, lehám si na trávu a říkám si, jak je mi dobře, zvláště pak po těch dvou lahvích vína a nespočetných litrech vody k tomu. Oči mě nacházejí spícího opřeného o strom a v ruce držím konečné znění volebního programu. Budí mne, nadává mi a žene do postele. A když usínám znovu, říkám si, volte mě sakra, abych se měl takhle dobře. A také to pak odpoledne dopíši jako jeden z bodů, jako recesi, vedle jiných, o kterých jsem přesvědčen, a které si na těchto stránkách můžete přečíst a posoudit. Odesílám program oběma počítačovým chlapcům až navečer druhého dne, kdy už nejsem schopen se na text ani podívat, a píši další opus, tentokrát o autorovi, který na titulní stránce webu být musí. A v něm se určitě zmíním o mamince!
(06)
A píšu dál a dál. Z Prahy mě Ajťák s Padavanem honí, a já zjišťuji, že na stránce musím doplnit řadu věcí, například Právní doložku, a tak se na tři dny měním v původní profesi a spáchám doložku tak, že ji opíšu z velkých webů. Řešíme i praktické věci, musíme nastavovat kontakty, emaily, organizaci jejich předávání atp. Prostě nic jednoduchého. A do toho volá Předseda, který mě upozorňuje na různé další povinnosti, které nepočkají, a volá také netrpělivá Klára, která jako správný generál není ráda, když není informována, a tak jí informuji. Vůbec se jí nelíbí, že si nezřizuji Fejsbuk neboli Lícoknígu, a to, že nemám Twitter, je už vůbec průšvih. Klára je zkušená, její stránky na tom čertově vynálezu dosahují sledovanosti desítek tisíc (bodejť by ne, když se tolik lidí rozvádí a ona je v tom úplně skvělá, že), ale stejný názor mají i další mlaďasové kolem. „ Bez toho to doktore prostě nepůjde“, říká Klára rezolutně, a následně podá zprávu o stavu napětí v českých protimuslimských organizacích a informuje mě o návštěvě jedné východoněmecké vladařky, na kterou se připravuje, aby jí návštěvu osladila. Po dlouhých diskuzích dojdeme k tomu, že ale prostě nenajdeme lidsky čas se o takové stránky starat a Fejsbuk vypouštíme, i když ve mně červíček pochybností vrtá. Navíc si uvědomuji, že jde o zákeřnou věc, protože láká k okamžitým reakcím, a to není nikdy dobře. Nejvíce mě k Fejsbuku nutí Vidlák, který je proslulý tím, že se na jeho FB pravidelně objevují všechny dívky, se kterými trávil příjemné chvíle, pokud není momentálně věrný, což teď chvíli je. „Podívej se, jak jsou tam hezky vedle se“, chlubí se. „ A to si vzájemně, nebo spíše Tobě, nevyškrábou oči, když se tam tak vzájemně vidí?“, divím se. Podívá se na mě s opovržením a suše podotkne, že dobré zboží se chválí samo, a že mám vědět, že doporučení je nejlepší forma seznámení, a že ty holky, čím vidí krásnější konkurenci, tak tím více se pak s ním seznamují. „No jo, ale co když je tam ošklivka“, ptám se. „No tak to je pak úplně nejlepší, protože ty hezčí přemýšlejí o tom, čím mě okouzlila,“ zazni neotřesitelná logika sebevědomého baliče. A tak si tak představuji, že kdybych si zřídil ten Fejsbuk, tak by tam asi moc přátel nebylo, a možná by tam jenom byly na začátku fotky se zdviženým prostředníčkem, což, jak víte, v Čechách znamená, že jste jednička. Vida, příspěvek české politické scény sociálním sítím! Ale co, maminka ho také nemá.
(07)
Zasekl jsem se v editaci textů jednotlivých webových stránek. Vyrábím totiž několik textů tak rozdílných (uvědomte si prosím – volební program, právní doložku webu, kontakty atp.) Volební program byl určitě důležitý, ale já si nakonec uvědomuji, že se musím spíše vyrovnat s tím, abych vysvětlil onen schizofrenický rozkol, kdy jsem celý čas tvrdil, že do politiky nepůjdu a nakonec jdu. A pak je také přede mě postavena úloha, abych napsal jakési vlastní laudátio sám na sebe. Většina z Vás zná na webech stránku „O nás“, „O společnosti“, “Naše krédo“ apod.
Nejhůře se píše o sobě, už jenom proto, že se známe nejlépe a sami sebe přirozeně chválíme a omlouváme. Je to ten ranní pohled do zrcadla. Hele, tohohle chlapíka já odněkud znám. A je to chyba, protože si myslíme, že je nám dvacet, ale ono není a chátrání jak fyzické, tak duševní naši souputníci vidí, my si ho ale nepřipouštíme. A teprve v okamžiku, kdy už si chátrání sami sobě připustíme, umíráme. Viděl jsem to na vlastním tátovi, strašně silném chlapovi, který odešel krátce poté, co zjistil, že už mu opravdu dvacet není, a zápas, do té doby vedoucí se smrtí o několik délek, vzdal, i když čestně a důstojně. Co s tím? Jak pojmout sama sebe?
Mám napsat stručný výtah „Z mého života“, který je umístěn u každého novinového rozhovoru se mnou nebo snad použít tetu Wikipedii, kde je o mně heslo, na které jsem se podíval poprvé v životě až někdy v květnu tohoto roku, a nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo plakat nad nesmysly a nepravdami tam uváděnými? Mimochodem, při studiu Wikipedie mám občas pocit, že ji musel vytvořit velmi chytrý pracovník KGB, protože u lidí zaměstnávaných západními zpravodajskými službami zrovna nepředpokládám, že by vymysleli takové práskání za pomoci autorů skrytých pod pseudonymy. A to máme prosím úřad, který má chránit naše osobní data!
Nebo mám požádat někoho, ať to napíše za mě? Plácám se mezi tím, a nakonec jsem se rozhodl, že to napíši sám. Pojmul jsem text také tak trošku jako generační výpověď, použil do něj některé myšlenky, které jsem měl původně určené do připravované knihy, a opět nad ním zůstal vzhůru do ranních hodin, tentokrát raději bez lahve vína, aby Oči neřádily. A protože jsem psal o sobě, myslel jsem na to, jak by to napsala maminka.
(08)
Když si myslím, že to nejdůležitější je hotovo, vše začne nanovo. Oči totiž každý den pečlivě (ale i další lidé) čtou mé texty a různě je opravují a připomínkují. V Praze je pak počítačový tým umísťuje na webové stránky, které jsou zatím ukryty někde hluboko v Síti, chráněny heslem, a společně je všichni opravujeme, upravujeme a měníme. Dmu se pýchou, poprvé vidím, jak taková webová stránka vzniká. Schválně sem nepíšu nic o vyčerpávajících diskuzích ohledně nastavení stránek, ale přesto něco prozradit musím. Ajťák je svým způsobem zázračný jedinec, postižený zábleskem geniality a kolem něj se shromažďuje podobná tlupa lidí. Je to klasický počítačový muž, tedy lehce fanfaronský, silně nepořádný, a s úplným bordelem ve svém osobním a sociálním životě. Neboť jak víme, počítačoví mladí muži žijí v jakýchsi cloudech lidských psyché, které jsou nám, normálním smrtelníkům, nepřístupné. Jejich lidský HW vyjadřuje často známky lehké obnošenosti a jejich lidský SW pak bohužel známky sociální neadaptibility. Vytvořili si proti nám všem ostatním prapodivnou mluvu, plnou zohýbaných anglických slov, kterým nikdo nerozumí, ale přitom, když promluví, zní to stejně tak dokonale, jako když promluví někdo z Parlamentu. Vypadá to na první pohled stejně inteligentně a hluboce intelektuálně, ale nikdo tomu nerozumí a většinou nás to stojí hrozné peníze. Ajťák navíc, jak už jsem o něm prozradil, miluje své auto víc, než cokoli jiného, takže ho podezříváme, že je autosexuál (myšleno v anglickém smyslu carsexuál, ne abyste to mysleli jinak). Diriguje několik projektů a mnoho různých dodavatelů, ale v případě mého webu se z nějakých důvodů rozhodl, že ho dle jeho pokynů vytvoří jeho nejmladší učedník, kterému, jak už jsem uvedl výše, říkáme Padavan. To je sice výborný a skvělý chlapec z počítačové školy, ale co se týče informačních technologií, připadá mi někdy spíše trochu retardovaný, alespoň podle toho, jak se na počítače tváří. A to z nich má maturitu! Nu a tenhle mladý muž dostal od Ajťáka plnou důvěru, kterou prosím nesmí zklamat. Takže když chci něco na stránce změnit, Padavan je plný ochoty (tedy nevidím mu do tváře, jak se u toho tváří, protože spolu mluvíme do telefonu), ale vždy tvrdí, že to musí nastudovat, a pak něco udělá, a já mám pocit, jako že když bych si to udělal sám, tak by to bylo rychleji, i když tomu fakticky vůbec nerozumím. A mezi tím zmizí do fitka, které miluje jak Ajťák svoje auto, takže na rozdíl od Ajťáka to je asi fitkosexuál. V takovém případě musím zavolat AJťáka, ten mi vysvětlí, jak je zaměstnán, a jak na středních počítačových školách vyučují samí kreténi a jejich žáci jsou momentálně zaostalí, něco udělá a ono to funguje. Tím naštve Padavana, který tvrdí, že to fungovalo, a že se mu Ajťák nevěnuje ve smyslu iniciace vzdělání. A tak se potácíme od věci k věci, od fitka k automobilu, a já vzpomínám, jak jsme před mnoha lety v jedné velké společnosti připravovali první webovou stránku, na které pracovalo asi tak dvacet lidí, stálo to strašlivé peníze, které nešlo ničím omluvit, a stránka fungovala, a měla méně funkcí, než ta moje připravovaná dnešní. Pravda, byl to internetový středověk, ale stejně.
No a já jsem zjistil, že když najednou vidím texty na Internetu, tak všechno vypadá úplně jinak, a nic spolu nehraje, texty jsou nekonzistentní. Propadám chandře zoufalství. A opět beru texty, rozkládám si je po stole, proškrtávám je a srovnávám tak, aby každý měl svůj ksicht a byl v pořádku. A tak to jde pořád, a rodina je čím dál tím víc naštvaná a nervózní a tak se rozhoduji, že odjedu zpět do Prahy a dodělám vše v Praze. Mamince to raději ani nezavolám.
(09)
A tak už zase sedím na úzké sedačce v letadle, tentokrát zpět do Těžka. Mám plné zuby všech těch hádek, a tak si raději čtu knihu, kterou mi dala moje rodina k narozeninám o Donaldu Trumpovi. A protože v takovém letadle mají k sobě lidé blíž, mám možnost pozorovat jejich reakce. Jsou v zásadě dvojí. Jedna je, že se na knihu lidé dívají jako čert na svěcenou vodu, a vidím v jejich očích touhu mě vyloučit z kolektivu, protože vůbec nechápou, že mohu mít něco společného, byť intelektuálně, s něčím, co se Trumpa dotýká. V podstatě se to dá shrnout reakcí Matěje Stropnického: „To je průser“, kterou ten zelený svazáček pronesl tuhle někde v české TíVí. No a ta druhá je vřelá, a zkoumavá reakce, lidé se ptají, kde jsem knihu koupil, a v jakém je jazyce, a skrytě mi ukazují, že Trumpovi drží palce, ale jenom skrytě, protože v dnešní evropské normalizaci není radno se k někomu takovému hlásit. No a nejhezčí reakci jsem zaznamenal při letu z Barcelony do Prahy, kde si vedle mě sedl známý novinář, který se vracel s rodinou z dovolené, a který po ujištění, že jsem to já, prohlásil, že tu knihu sice četl, ale že ji odmítá, protože ta Trumpa kritizuje a je víc sluníčkářská, než kníže Karel. Ano, milý voliči, četl jsem o Trumpovi knihu, která ho kritizuje z clintonovských pozic. A přečetl jsem ji jenom s velkým sebezapřením, neboť autor ani neskrývá nechuť k mogulovi. Ale já rád často takto duševně masturbuji…
Mimochodem nevím, proč levicové strany Trumpa nenávidí. Stačí si poslechnout jeden jeho projev, aby tyto strany péče o pracující byly usvědčeny, že už levicovými stranami nejsou, ale jenom strážci velkého kapitálu. Protože to, o čem Trump hovoří, je především o zabezpečení práce pro americkou populaci…. I maminka by tomu rozuměla. A naši levičáci ne a ne.
(10)
Po příletu do Prahy mě čeká návštěva Předsedy s jeho manželkou. Předseda u mě opět stoupl v očích. Rozumím si s tím chlapíkem čím dál tím víc. Tak to má být: rozhodnutí přijímají chlapi, ale ženský je musí schválit. Paní Předsedová je superznámá advokátka na poli místní samosprávy a veleúspěšná bloggerka, kterou čtou desetitisíce lidí, a na první pohled je ze stejného těsta jako Klára. Probereme spolu stav práva v České republice, pomluvíme všechny naše společné známé, a ujistíme se, že na mnoho věcí máme společný názor. „Já Vás jako senátora vidím“, říká, „důležité je se dostat do druhého kola, a pak je to jasné“. Nesdílím její optimismus, a odtušil jsem, že mně to bohužel připomíná ten známý příměr, že kdybych měl vajíčka, tak bych si koupil šunku, a udělal si hemenex. Já ale bohužel nemám ty vajíčka. Paní Předsedová mě zahrnuje spoustou důležitých rad a slibuje, že mě bude podporovat. Předseda celou dobu seděl stranou a poslouchal, a bylo mi jasné, kdo je tady pánem situace. Úžasně sehraná dvojice. Nakonec jsme si připili, a paní Předsedová vyrazila někam dál do Prahy bojovat za své klienty, utlačované státní správou naší malé země a Předseda ji dělal taxíkáře.
Výborně maminko, je vidět, že to ještě někde funguje tak, jak má. Paní Předsedová mě schválila. Takže ještě Ty, mami.
(11)
Posledních několik nocí před šestnáctým srpnem bylo hektických. Ten den mě úřad oznámí jako oficiálního kandidáta, a do té doby musí být webové stránky hotovy. Pochopitelně dnes, kdy tyto řádky píši, už vím, že toho mělo být hotovo daleko více, ale nešť. Předseda mě honí každý den, už je velmi nervózní, ostatní kandidáti jedou naplno. Chlapci od počítačů nakonec opustili svá fitka a automobily, zamakali, a já také, a třináctého srpna ve tři hodiny ráno mi Ajťák oznamuje, že web je spuštěn. Všichni jak šílenci klikáme a klikáme, web nenaskakuje. Jediný Ajťák je úplně klidný a vysvětluje nám, že ta celosvětová internetová vesnice potřebuje trochu času. A nakonec se druhý den stránky konečně vyklubají kdesi mezi Googlem a Microsoftem, a jsme venku. Teprve teď vidíme ty hrozné chyby, takže dva dny opravujeme a opravujeme, stránky naštěstí nikdo neobjeví (tedy nikdo mě nehledá, to je smutné), a nakonec patnáctého odpoledne jsem spokojen. Relativně. A v tu chvíli si uvědomím, že musím kampaň rozjet a že to tedy musím veřejně oznámit. Chvíli přemýšlím, jestli neposlat do ČTK zprávu, pak se ale rozhoduji jinak a odpoledne vytočím jedno číslo….
A teď už tedy maminko, jdeme do toho! No to jsem zvědav, co tomu všemu řekneš..
(12)
Když ráno vstávám, poslouchám Zákrutu. Informace pro dříve narozené – Zákruta byl rozhlasový pořad o dopravě za bolševika na dnešním Radiožurnálu vždy od třinácti hodin odpoledne. Velmi oblíbený, na tehdejší dobu dobrá muzika. Takový rozhlasový Top Gear českého pravěku. Tahle věta mého mládí ale dnes určitě neplatí, protože ráno šestnáctého vstávám po třech hodinách spánku. Musím. Uvědomil jsem si až pozdě v noci, že jsem sice uvedl na mém webu odkazy k jiným webovým stránkám, ale nemám souhlasy jejich majitelů a autorů. Jo, jo. Kovářova kobyla chodí bosa a právník jsem mizerný. Ráno tedy ještě upravuji Deníček a rozesílám bleskem žádosti o souhlasy s uvedením odkazů. Všichni jsou pro. Skvělé. Pak bác, a v 10. 16 hod volá Peklo, číslo, které mám uloženo jako oznámení volání z veřejnoprávního rozhlasu. Vždy volávala mladá slečna a ptávala se na Sazku, dnes volá také, a opatrně říká, že budou točit medailonky kandidátů do Senátu a jestli jí mohu dát email, když tedy kandiduji. Odkazuji ji hrdě na web, že tam vše najde, včetně kontaktů, a připomínám ji, že jsme spolu už kdysi mluvili. To odmítá, a já si uvědomuji, že hlas je opravdu příliš mladý. Chyba. Říká mi, že mi možná volali v době, kdy jsem byl v té velké společnosti. „To byl ale ještě pravěk, slečno,“ říkám. „Máte pravdu,“ loučí se a spěchá volat dalšímu kandidátovi. Evidentně mě nezná. Že už by se na mě zapomnělo? Tak je to venku! Rozhlasem je to potvrzeno. Sděluji novinu Předsedovi a Očím, aby byli připraveni na všechno. Odpoledne Oči volají, že mne nikde v médiích nemůže nalézt a jestli mě Předseda nezazdil. Ujistil jsem je, že ne. Kolega Pintlich našel v textech na webu další chyby a tak opravuji a opravuji. Ach jo! Večer pak začínám vlastní kampaň tím, že webové stránky doporučuji všem možným známým. To, že je celá věc venku, mě sice hodilo do pohody, ale pak jsem si uvědomil souvislosti. To abych se připravil na telefonát od maminky!
(13)
Každá kampaň musí nějak odstartovat, nejlépe pak výstřelem z děla. Dnes už mohu laskavému čtenáři prozradit, že nemaje ani velký rozpočet, ani žádné štáby zaměstnanců nebo dobrovolníků, musel jsem na začátku vymyslet, jak kampaň začít. Jasně, věděl jsem, že má skvělá pověst Káji Maříka, který je klonován z Mirka Dušína, mi sama pomůže, ale lidem a voličům je přesto potřeba šikovně sdělit nový vstup do veřejného prostoru. Mé vztahy s médii v době Sazky optimální nebyly, a bylo by to na delší komentář, faktem ale je, že ani já jsem se tehdy nijak nesnažil udržovat s nimi vztahy pozitivní. Razil jsem heslo, že nejsem placen za to, abych byl populární, a našim tiskovým mluvčím jsem proto jejich život nijak neusnadňoval. Ale ať už jsem měl vztahy se světem propagandy jakékoli, dlužno podotknout, že jsem pochopitelně vedle novinářských nešťastníků potkal i několik skutečných žurnalistických es a skvělých lidí. Ano, i když je to neuvěřitelné, potkal jsem několik jedinců, kteří byli skutečnými profesionály svého oboru. Nedali mi nic zadarmo, ale ani se neuchýlili k nečestným nebo nepravdivým výrokům nebo závěrům, ale měřili všem a také mně seriózně a pravdivě. Prostě s profesionály je radost pracovat než s profesionálními pitomci. A přitom žádnými kamarády být nemusíte. A tak, jak jsem naznačil už dříve, jednomu takovému profesionálovi jsem zavolal s tím, že mám pro něj exkluzivní zprávu. Exkluzivní zpráva je jediná vějička, na kterou slyší i novinář profesilonál, to je prostě něco, čemu žádný z nich neodolá. A později odpoledne se ozve ten, komu jsem zavolal, a který dlouhodobě patří mezi výjimečnou profesionální ligu českých novinářů. „Budu kandidovat na místo senátora na Praze 6“, prozrazuji mu. „Vím, že je to překvapující, a chtěl jsem, abyste tu zprávu měl jako první,“ dodávám. „Ani mě to nepřekvapuje,“ konstatuje věcně. „Pošlu otázky,“ řekne a zavěsí. A maminka, která nic netuší, mezitím sbírá ovoce u sebe na zahradě…
(14)
Ve čtvrt na deset večer přišly otázky. Když je hodnotím po dvou měsících kampaně zpětně, musím uznat, že v nich byly dobré nápady. Profesionál – novinář se mně okamžitě zeptal na to, zda nebudu jezdit na kole, když už se proti agresivním cyklistům vymezuji, a jestli se cyklistické lobby nebojím. Snažím se na otázky odpovídat co nejvíce věcně, ale zároveň tak, abych udržel provokativní tón, pro který jsem se v celé reklamní kampani rozhodl. Je mi jasné, že bez šokujících témat a názorů to jinak možné nebude. Konkurence je na Praze 6 silná. Nejhezčí byla otázka, jestli se nebojím cyklistické lobby. S nadsázkou odpovídám, že by mě mohli třeba přejet. Ptal se také pochopitelně na Sazku. Je těsně před půlnocí, když odpovědi odesílám. Můj web zatím nikdo neobjevil. To je tedy hustý. Asi jsem se přepočítal v tom, kolik lidí se o mne vlastně zajímá. Nikdo! To tedy bude veselé…. Ani maminka ne. Ta vlastně ale nepoužívá Internet…..
(15)
Novinář profesionál do rána umístil mé odpovědi na webové stránky jím řízeného média. Nad ránem jsem se o tom přesvědčil. Normálně vstávám strašně pozdě (poslouchám Zákrutu), dnes jsem ale nemohl nedočkavostí vůbec dospat. Zároveň objevuji další chyby na webu, tentokrát je odesílám Padavanovi, aby je opravil. Z noci objevuji také jeho email, že se webové stránky sekají, protože systém vyžaduje aktualizaci. Výrobce softwaru poslal výzvu k provedení aktualizace. Tohle je absolutně typické pro všechny výrobce softwaru. Pošlou Vám vždy aktualizace v momentu, kdy software nejvíce potřebujete. Microsoft by mohl vyprávět, že… Vyzývám Padavana, aby vše provedl, a jdu se sprchovat. V tom zazvoní telefon. Také klasika. Murphyho zákony prostě fungují. Který s vodpuštěním ……… volá o půl osmé ráno? Volá Balvoš. Nezklamal. Balvoš je kámoš a zná ho celá Praha. Přátelský, věčně usměvavý, s dobrými hláškami. Bývalý ředitel mocného veřejnoprávního média, naposledy ministr. „Četl jsem zprávu o Tvé kandidatuře,“ vesele hlaholí, „to je hustý. To teda bude rána všem válečným štváčům!“ přitvrdí. Krátce mu vysvětluji mé pohnutky. „Nic mi neříkej, držím palce,“ zdůrazňuje, „ale máš se mnou problém. Víš, kde jsem?“. V jedné ruce telefon, v druhé ručník mu říkám něco v tom smyslu, že skutečně v tuto nekřesťanskou hodinu to fakt vědět nemohu. „Jsem na Šumavě. V lese. A na kole!“ zdůrazní. „ A nejsem na cyklostezce!“ Oči mi zasvítí, chápu nahrávku a pronesu cosi ve smyslu, že to se tedy na Tebe soudruhu ještě podíváme! Loučíme se přátelskými pozdravy a já zalézám zpět do sprchy. Za minutu zvoní telefon znovu. Maminka to zatím nebyla…
(16)
Den se valí dál, nestíhám! Ze zpravodajského webu, na kterém uveřejnili exkluzivní informaci, převzala zprávu ostatní média, a na mě valí jeden odkaz na nové oznámení za druhým. Oči z Menorky hlásí každý nový přírůstek. Volá Předseda. „Vidíte,“ říkám, „měl jsem pravdu, mám všude titulky, byť zatím jenom na webových portálech.“ „Je to dobrý doktore,“ opáčí, „a zatím Vám ani moc nenadávají.“ „To se tedy pletete,“ kontruji. „Přečtěte si diskuze.“ No, přiznávám, že po přečtení mnohých diskuzních příspěvků, kdybych sám sebe neznal, pes by si ode mne kůrku prostě nevzal. Vzpomněl jsem si na skvělé video, které nahrál Milan Kohout, když provedl jednu ze svých neskutečných performancí, které mně sice přes nos nejdou, ale provokativně chytré byly dost, a také zábavné. A on na výlev (možná) oprávněného vzteku, zareagoval tím, že vyrobil video, ve kterém přečetl všechna sprostá slova a připomínky, které mu lidé buď poslali, nebo uvedli v diskuzích na Internetu. Chvíli přemýšlím o tom, jestli nemám udělat něco podobného, protože nadávky z diskuzí jako „ta svině, hajzl, lidský odpad, sráč, zloděj a tunelář, pověste ho vejš ať se houpá apod.,“ by na takovou novou performanci stačilo. Pak si uvědomuji, že opakovaný vtip není vtipem, a že se to k image politika nehodí, jakkoli musím být provokativní. Nu, po té mediální vlně tsunami, kterou na mě vylily znepřátelené píárové agentury v čase boje o Sazku, asi nic jiného čekat nemohu. Jsem ale nadšen ze širokého mediálního zásahu, který moje kandidatura získala. Ta zpráva leží všude, a volá mi spousta lidí. Dopoledne ani nevím, kam dříve skočit. Ležím také ve statistikách webu, a samým nadšením hýkám, protože stovky přístupů za minutu k mým webovým stránkám je věc, kterou jsem nečekal. Takže dopoledne trávím neustálým překlikáváním mezi různými weby a mými statistikami přístupů. Ze všech pozitivních reakcí mě nejvíce potěšil email od syna mého kamaráda, který odfrčel za lepším životem na Nový Zéland, a napsal mi, že mi drží palce, i když po přečtení některých komentářů konstatuje, že to lehké mít nebudu. Ale protože má bydliště na Praze 6, tak by mě hned volil. A tak mu odepisuji, ať je raději tam, a nevrací se, protože si myslím, že jestli to tady v Evropě bude pokračovat, jak to zatím vypadá, tak tam, kdesi pod Austrálií, bude život zdaleka bezpečnější. A tak celé dopoledne pobíhám od telefonu k telefonu, překlikávám mezi stránkami, sleduji stovky přístupů a říkám si, že život je někdy dobrý. To vše až do chvíle, kdy mi zavolají Oči a sdělí mi, že se moje webová stránka ztratila. Maminko zlatá, co se to proboha děje?
(17)
Očím zásadně věřím, ale znáte to. Důvěřuj, ale prověřuj. Když jsem se tedy přesvědčil, že web opravdu nefunguje, propadl jsem konspiračním teoriím. Která že to tajná služba proti mně vyrazila? BIS? CIA? KGB? Nebo nějaká partaj, která se lekla mé kandidatury? Nebo snad proboha přátelé českého sportu? Nebo snad mí oponenti z roku 2011? Schíza stíhá schízu. Do toho volá pochopitelně spousta lidí, kteří mi říkají to samé. Chce to zklidnit hru, položit míč na zem. A tak zhruba o půl třetí odpoledne posílám email Ajťákovi, který je kdovíkde pryč v Itálii. Ajťák je pochopitelně nedostupný. Volám mladého Padavana, ten ale neví nic a ani neví, jak si poradit. Sháníme tedy Ajťáka dál všemi možnými i nemožnými kanály. Do toho volá Předseda a potvrzuje moji domněnku, že je za tím určitě nekalá konkurence nebo spiknutí mocných. Ve čtyři hodiny odpoledne Ajťáka stále ještě nemohu sehnat. Volá Lobbista. „Nasral jste Plešouna a jeho kamarády,“ oznamuje tajuplně, ale ostře. „Mám pro Vás více podrobností, ale na to se musíme sejít mimo telefon. Jde to až nahoru. Chystají na Vás s Bafuňářem Mlhu.“ Ptám se ho, čím jsem se Plešouna dotkl, když v mém volebním programu o něm, jeho kamarádech ani jejich zájmech není ani řádka. A proč Mlhu, toho mám docela rád. „Pochopte, doktore, oni to chápou tak, že jste byl popraven a nepřejí si, abyste byl rehabilitován. Ale více ústně.“ Říkám mu, že to nepůjde dříve než za tak dva dny, on ale bohorovně odpoví, že je stejně v Anglii a bude až za týden. „A jak tedy kruci víte, co říká Plešoun, když jste v Anglii?“ namítám. „Mluvil jsem s ním dnes před polednem ohledně jiné věci a nakrmil mi ucho,“ používá starou průpovídku, kterou jsem neslyšel asi tři roky. Vyprávím mu o spadlém webu a to jsem neměl dělat. V dalších několika hodinách mě kontaktuje ještě několikrát a postupně mi vysvětluje, že tohle je ale určitě Plešounova práce. Ó maminko, ó bože. Tohle přeci nemůže být pravda!
(18)
Ajťák se ozval až okolo páté hodiny od bazénu a byl očividně nevrlý. Díval jsem se v té chvíli smutně na poslední statistiku přístupů na web a bylo mi úplně jasné, že tohle se nemělo stát. Tolika přístupů za minutu už asi nedosáhnu (a opravdu jsem už nedosáhl). Nejdřív jsem ho ale cvičně seřval, že se fláká, a pak jsem pokorně poprosil, ať s tím něco udělá. Poté pro změnu zavolala Klára a seřvala mě, neboť dostala odborný výklad od někoho z jejích známých, jak úplně blbá a přitroublá je moje kampaň(a to prosím zatím žádná nezačala), a aby mě nakrkla ještě více, řekla mi, že je právě v Irsku a při procházkách zelenou trávou popíjí skvělou domácí whisky. Úžasné. Normálně jsou už všichni v Mexiku, ale dnes jsou pro změnu buď na britských, nebo irských ostrovech. Na dálku se to tedy radí! Počáteční nakrklost se mění v apatii. Ajťák se zavřel s problémem mého webu někde u bazénu a neodpovídá další hodinu. V mezičase začínám alespoň odpovídat na došlé maily od různých redakcí, ale hlavně od Pekla, se kterým koordinuji výrobu rozhlasového spotu, který bude Peklo vysílat ze zákona v českém éteru. Nu, tak alespoň něco za naše poplatky, cpané jim do chřtánu, dostanu. To tedy z Krkavčích hor žádná reakce.
Ajťák se ozval okolo sedmé, když už moje nervozita dosáhla vrcholu, a paní Předsedová do veřejnosti mezitím pustila zprávu, že jsem se stal obětí ošklivého hackerského útoku. Nu, tak teď tady musím říci veřejnosti pravdu, jak to bylo, a paní Předsedové se omluvit. Ajťák nejdříve vychrlil několik absolutně nepublikovatelných slov, a následně mi sdělil, že za celý průšvih může Padavan, který před polednem podle naší domluvy dal na webu příkaz k aktualizaci prostředí, na kterém web běžel, bohužel udělal to blbě, ale hlavně, nic z webu nezálohoval….. Nejdříve jsem si to celé nechal opatrně zopakovat, pak položil telefon a chvíli běhal po kanceláři a řval sprostá slova, která bych snad normálně z úst nikdy nevypustil. Pak jsem si ale vzpomněl na mnohá má softwarová dobrodružství, a na to, jak nikdy nic nefungovalo a všechno se podělávalo, protože takto už to v tomhle byznysu chodí a chodit bude, protože se zde střetávají dva světy, jeden přísně racionální, ale bez sociálních návazností a druhý plný sociálního porozumění, ale bez racionálnosti. A že jsem vlastně nezažil softwarovou aplikaci, která by byla od začátku normálně v pořádku. A tak, jestli se maminka někdy divila, že státu nefungují různé registry, tak by nikdy nepochopila, že v softwaru, tom ďáblově vynálezu, nikdy nic perfektně nefunguje….
(19)
Takže si to shrňme. Web se zhroutil, protože Padavan sice v dobrém a v nadšení, dal příkaz k aktualizaci prostředí, ale bohužel i živého webu. Nezálohoval soubory. Takže musíme v den, kdy kampaň začíná, vše udělat znovu. Tedy to, co jsme vytvářeli přes týden a pak skoro čtrnáct dní opravovali. Úžasné. Mohu se rozčilovat, mohu nadávat, ale teď je třeba zachránit topící se projekt. Hovořím s Padavanem laskavě, i když krutopřísně. Tuším, že nemá smysl přidávat plynu. Před Ajťákem se musím plazit, což mi na náladě nepřidá. A tak po vzájemné domluvě sedáme všichni k soustruhům a od osmé hodiny večer vyšíváme a vyšíváme. Ajťák někde v Itálii, my s Padavanem v kancelářích. Venku je letní srpnová noc, Praha na nás dýchá nočním letním žárem, a z té výšky působí i v noci překrásně, my ale proto nemáme žádné pochopení. Ještě štěstí, že si zálohuji v podstatě úplně vše, takže posílám Padavanovi všechny texty, co jsem mu naposílal předtím. Musím jich znovu vyrobit pouze několik, ostatní dáme dohromady. Pracujeme tak, že si vždy přečtu vše, co jsem napsal, opravím maximum chyb, na které si pamatuji a posílám texty také mým dalším dvěma přátelům mimo kancelář. Poté, když přijdou jejich připomínky, vše zabalím do šátečku, a pošlu Padavanovi, který text uloží na stránku. Vše z Itálie kontroluje Ajťák, kterému jsme tím zkazili dovolenou, a momentálně také naštvali jeho přítelkyni a to velmi. A tak se prokousáváme tím vším marasmem, a někdy okolo půl čtvrté ráno je hotovo. To, co předtím trvalo tři týdny, jsme teď stihli za noc. Chce se mi Padavana na odchodu zabít vzteky, ale uvědomuji si, že by to nebylo úplně dobré, protože je evidentně silnější a přes hubu by dal on mně, a tak mu, po dobře odvedené práci, slibuji alespoň příště peklo na zemi. Ajťák v Itálii skřípe zuby a web jede.
Nejdu ještě spát, ale pečlivě všechny opravené texty ukládám na dvě různá místa. Jistota je jistota, řekla jeptiška a natáhla kondom na svíčku.
Milá maminko, zvládli jsme to. Žádná konspirace, žádné útoky. A tak je to většinou vždycky.
(20)
Hned následující den mediální i telefonní smršť pokračuje svižným tempem. Rozesílám odkazy na webové stránky na všechny možné strany a přijímám emaily z celé země. Ozývají se různí kamarádi i známí. Já ale vidím na počitadle stránek, že situaci, kdy na webu běžely stovky přístupů za minutu, asi těžko nahradím. Bohužel. Začínají pršet žádosti o rozhovor od různých médií. Později odpoledne se ozývají Parlamentní listy a žádají rozhovor. Parlamentkám nelze nic odmítnout. Tiskly Moje milé děti, když jsem byl v nejhlubší klatbě, a navíc si zakladatele PL vážím osobně, protože na co sáhl v mediální oblasti, to mu vyšlo. A PL se díky jemu staly zásadním médiem, které mapuje politický život naší malé vesničky střediskové. Oceňuji hlavně způsob, jakým. Dávají opravdu prostor všem, tedy způsobem, který zavile kritizují naši šiřitelé dobra a pravdy. A je to tak správně. Pro mě jsou balzámem a úsporou času, protože kde bych našel Kláru a Jakuba Jandu na jedné, takříkajíc hromadě, že.. Dotazy Parlamentních listů ale otevírají otázku, jestli budu na www.aleshusak.com odkazovat na mé rozhovory v jiných médiích anebo ne. Nakonec se rozhoduji, že na stránky dám odkazy pouze na videa, a teprve až budu Volební Deníček uzavírat, udělám si v archivu místo, kam umístím i jednotlivé články. Bojím se totiž toho, že když teď něco plácnu hloupě, tak budu muset článek stáhnout, a to už mi to pak nikdo neodpustí, protože použiji výběrový způsob prezentace. Ach jo, maminko, já jsem teď právě zjistil, že mimo stránek jsem si vůbec nepředstavil a nenaplánoval, jak celou kampaň povedu …..
(21)
Čtenáři Deníčku si už asi zvykli, že vždy na konci každé kapitolky odkážu na maminku. Přišla chvíle, abych se k ní také dostal. Máma je tvrdá a nekompromisní ženská, válečná generace a generál v jednom. Žije skromným až asketickým způsobem života a nenávidí veškeré moje veřejné vystupování, a že si ho tedy užila. Dlouho se nemohla smířit s mojí pozicí v Sazce a přemlouvala mě, ať raději dělám nějaký drobný nevýznamný obchod, ale hlavně ať nejsem vidět. Konec mého působení v Sazce dost odstonala, konec konců dostávat do schránky novinové stránky o mně (péče laskavých sousedů) a anonymní dopisy popisující jak strašnou smrtí zhynu (péče také laskavých sousedů), jí pochopitelně na náladách nepřidalo. Navíc žije svůj život v poměrně uzavřeném okolí, kde ji všichni znají. Pozná jenom z jejich způsobu pozdravu, co si v tu chvíli o ní nebo o mně kdo myslí. Proto jsem přemýšlel od začátku, co řekne mému novému veřejnému angažmá. Nakonec jsem byl překvapen. Když jsem s ní po dvou dnech od uvedení webových stránek do života mluvil, byl jsem překvapen, že to vzala celkem sportovně. „Proč ses pustil do takové kraviny?“ zeptala se mě jasným tónem s mírným zabarvením výslovnosti, která charakterizuje lidi v Podkrkonoší. „Já, stará bába se mám dožít znova takové blbosti! Budete mě mít na svědomí, až z toho umřu a nejradši bych do všeho kopla,“ uzavřela úvod. To bylo docela povzbuzující, protože jsem čekal horší reakci. „A vůbec mne s tím neotravujte, nechci o tom nic vědět, bude mi stačit, až o Tobě bude mluvit ten blbec ……..,“ pronesla jméno známého politika, „protože mi bude špatně.“ Pak už jenom vznesla všechna možná obvinění na adresu novinářů, ze kterých by měl Donald Trump radost, a já jí přivodil málem infarkt tím, že jsem se jí přiznal, že novináři teď budou mými kamarády a že se k nim musím lísat. Tím vše skončilo. Už dopředu musím prozradit, že jsem s ní až do konce kampaně o kandidatuře neprohodil ani slovo, nic mi ani nevzkazovali jiní příbuzní. Pouze den před volbami mi řekla, že už si přeje, aby té šaškárně byl konec. „Radši přijeď na zahradu pokosit trávu a sebrat jablka,“ dodala, „tím lidstvu a mně posloužíš líp.“ Jistě mami. Máš pravdu.
(22)
Večer volá Lijána a je, jak už jsem jí poznal, vzteky bez sebe. Ona mne už varovala Klára, když mi řekla, že tahle přezdívka se Lianě vůbec líbit nebude. Snese všechny argumenty proti a slušně mě požádá, abych jí takové hrozné nadávky zbavil a nesnažil se jí skoro ponížit. Teprve teď si začínám uvědomovat, jak člověk mluveným nebo napsaným slovem může ublížit, a že stránky nečte jenom úzký okruh lidí. Povídáme si hodně dlouho, já přitom chodím potemnělými hanspaulskými ulicemi, tou vesnicí ve velkoměstě. Liana mi po telefonu vypráví některé její politické životní peripetie. Mnohdy mi to vzdáleně připomene můj vlastní příběh. Je zvláštní, jak je zrada stále přítomna v našich životech, a jak se jí nejvíce dopouštějí Ti, o které se nejvíce opíráme. A protože vím, že žena se nemá přerušovat, a chci nějak odčinit nechtěné ublížení, které jsem se na ní dopustil, naslouchám. A v duchu se mi přitom zjevují dva lidé, kteří byli mými nejbližšími spolupracovníky na Sazce. Jeden z nich se neštítil toho, aby svými kroky zradil všechny, kteří mu pomáhali a se kterými žil skoro v jedné rodině, aby je za mrzký malý peníz, a pomoc svému příbuznému prodal, a oddaně pak začal sloužit těm, kdo útok na vlastnictví, které zastupoval, chtěli uchvátit a uchvátili. A sloužil jim tak oddaně, že když správce konkurzní podstaty přišel společnost přebírat, tak ho doprovázel, označoval mu mé nejbližší spolupracovníky, které tento správce okamžitě vyhazoval. Sám se pak nechal zaměstnat jako poradce nového vedení. A do novin uvedl, že nikdy můj kamarád nebyl, i když naše manželky spolu kamarádily, a oba s námi jezdili několik let na dovolenou a byl jsem strážce jeho nejosobnějších tajemství.
A druhý, kterého jsem bral jako bratra, svěřoval mu zase svoje tajemství, a kterému jsem asi zachránil i fyzicky život, nás pod vlivem svého nového vztahu fatálně prodal, práskal na nás v bankách, a účetní informace pouštěl na veřejnost, a to jenom proto, že se chtěl stát ředitelem místo mě, a v nejhorší chvíli poskytl dva rozhovory, které jsem sice nikdy nečetl, protože bych se z nich pozvracel, ale bylo mi po nich špatně stejně, protože mi z nich moji blízcí citovali, a já se dodnes divím, že jsem se z toho nezbláznil.
A tak to tak nějak Lianě vysvětluji, a ona mi zase vypráví, jak jí její nejbližší spolupracovníci vyšachovali z politického místa, a ještě jí obvinili z rasismu. A jak o ní včera opět někde napsali, že je xenofobní a rasistická. „Je to dobrá reklama,“ snažím se ji uchlácholit. „Omlouvám se, Liano,“ kaji se, „už to nikdy neudělám.“ Ode dneška jste pro mě Starostka, a už to jinak nebude! A Starostka má radost, chvíli spolu sníme o tom, jaké to bude, až v tom Senátě budeme sedět spolu, protože snění je nejkrásnější a jediná povolená droga, která Vás navíc nestojíce více, než kus intelektuálního umu. Odcházím domů a v duchu přeji dobrou noc Starostce na Mariánské Hory.
(22)
Hledám, komu bych ještě poslal program, a napadne mě Ringo. Ringo je všem znám, představovat ho nemusím. Císař českého hardrocku, zakladatel českého bigbítu, skladatel, principál lidového divadla a malíř, kterého v naivnosti není. Známe se dlouho a mám ho rád, protože miluju jídlo a on také. Až jednou bude čas, budu muset popsat naše některé cesty po Evropě za jídlem a vínem. Na tyhle cesty se Oči vždy dívaly nevlídně. Oči Ringa nemají rády, i když si myslím, že je to určitým způsobem póza, protože u jeho knih se směje. Vida, zapomněl jsem, že Ringo je také spisovatel a úspěšnější webový kolega. Proč nemají Oči rády Ringa je jednoduché. Přišel jednou takhle k nám domů, ochutnal trochu vína (to ještě mohl), a zahlaholil: „Doufám, doktore, že už nešukáte, to byste mě opravdu nasral.“ A dodal: „muži našeho věku si už nechají jenom kouřit, přeci se nebudeme namáhat.“ Ač nejsem upejpavý, před Očima a společností jsem nevěděl jak reagovat. Tím se ale Ringo nenechal zmást, protože je chytrý, bystrý, inteligentní a provokatér, a odpověď od nikoho nepotřeboval. A jal se nám vyprávět příběh, jak se k němu po mnoha letech hlásila nějaká opravdu, ale opravdu dávná láska, z doby, kdy mu byla náct. Tehdy dala přednost jakémusi instalatérovi místo Božskému R., a Ringo nám barvitě popsal, jak ji nazval po letech ……, a vyhnal ji. Historka hezká, zábavná, a smál jsem se, až se za břicho popadal a Donald Trump by měl z Ringa radost. Než jsem si všiml Očí. Ty se vůbec nebavily, řekl bych spíše naopak. Po odchodu společnosti na mě nemluvily. Ani ráno. Ringo přijel dopoledne, a přivezl mi domů jednu jeho knížku s podpisem, kterou mi slíbil. Doma byly jenom Oči. „Vy mě nemáte ráda, co?“ zeptal se Ringo. „Jsem Vás večer nasral, co?“ Oči ocenily upřímnost, slušně se oba rozloučili, se mnou pak začaly mluvit, ale Ringa stále nemusejí.
A teď mám Ringa na drátě (teda na mobilu,) a vyprávím mu o kandidatuře. „To je skvělý doktore, pošlete program, dám ho na své stránky.“ A jak slíbil, tak udělal. Díky moc Ringo! A Vám všem doporučuji: čtěte Mistrovi webové stránky. Je v nich spousta moudrých věcí a poznání, i když jeho rodná strana jím tak trochu opovrhuje ve svém novém, zeleném hávu. Ringo je dnes vlastně takovým disidentem české sociální demokracie. O to více je mi sympatický.
(23)
A jízda pokračuje. Rozhovor pro Lidovky, rozhovor pro Týden, rozhovor pro Šestku, trávím letní dny tím, že rozhovoruji a edituji rozhovory. Snažím se být ke všem vlídný a uctivý, a lísám se, což redaktorům zdůrazňuji. Někteří z nich, kteří mě znají déle, mi říkají, že mě, starého agresora, vůbec nepoznávají. Rozhovory s nimi zde, jak jsem slíbil, později umístím, ale většinou se ptají na kulomet. Tak tenhle marketingový tah zabral! Začínám si pomalu psát to, co jsem předtím neudělal. Píši scénář, kdy a jak se k čemu budu vyjadřovat, a konečně promýšlím, jak vůbec celou kampaň povedu. Teprve teď zjišťuji všechny možné triky a postupy. Sleduji také kroky mých ctihodných protikandidátů a rozhoduji se, že s nimi povedu pokud možno slušný souboj. Za podmínky, že se někdo z nich nenaveze do mě. Najednou zjišťuji, co všechno je možné v kampani udělat, co ještě mohu stihnout, a co už nestihnu.
Klára se projevila jako skvělý parťák do hry a snaží se svým jestřábím právnickým okem korigovat texty rozhovorů. „Jedno šlápnutí vedle,“ upozorňuje „a sežerou Vás.“ Vedle toho se mi ozývají další a další lidé, a další a další média.
Absolvuji také návštěvu Pekla. Připravoval jsem se na natáčení rozhlasového spotu velmi pečlivě celý den předem. Peklo poslalo otázky, já jsem si vypracoval odpovědi a na místě jsem je ze sebe vyprskl. Natáčení bylo příjemné, v Karlíně jsem dokonce našel parkovací místo. Vše bylo hotovo za chvíli. Když jsem se dozvěděl, kolik stovek lidí takhle může své spoty natočit, tak jsem pracovníkům Pekla vůbec tu práci nezáviděl. Škoda že nejdeme do televize.
Vůbec se mi nelíbí, že mě navštěvují lidé a hned ode dveří hlaholí „Ahoj senátore.“ Asi jsem pověrčivý, a to tedy jsem.
Musím ale odcestovat zpět na Menorku, kde zraje víno. A tak spolu s kamarády narveme auto, za něj upevníme přívěs, protože tentokrát musíme na ostrov odvést nějaké věci, a vyrážíme nočním letním večerem dolů na jih. A já, abych si oddychl, vkládám sluchátka do uší a pustím si mého milovaného Wágnera, a jak tak spěcháme po Německu směrem do Francie, usínám za zvuků Lohengrina, toho neskutečného příběhu o marnosti ženského počínání.
(24)
Na Menorce sice dozrává víno, a já se starám o to, aby úroda byla sklizena, do toho mi ale Praha spát nedá. Ozývají se kolegové, ozývají se kamarádi a i bývalí spolupracovníci, a pomáhají alespoň v tom, že rozesílají můj volební program.
A do toho musíme s Předsedou organizovat lidi do volebních okrsků. Prostě nevím, kam dříve skočit. A srpen končí a září přichází. Na konci léta beru jako největší pozitivum, že se snad maminka celým tím příběhem tak netrápí.