Úvod
O autorovi, o jeho životě a skutcích, zvláště z posledních let, se lze na internetu dočíst mnoho. Autor s těmito sděleními nepolemizuje, neopravuje je, neuvádí na pravou míru, nevyvrací je, ani je nepotvrzuje a ani se k tomu nechystá. Mnohá jsou pravdivá a mnohá nepravdivá. Vždy záleží na tom, jestli chce uživatel internetu hledat a nacházet pravdu, korektní a správné informace, nebo věří tomu, co je mu nabízeno prefabrikované jinými.
Ani následující text nemá ambici cokoli potvrzovat nebo vyvracet. Neobsahuje úplné informace o autorově životě, protože pro účely tohoto textu to není nutné a navíc si řadu zážitků schovává autor webu pro vyprávění při jiných příležitostech.
Autor těchto webových stránek, Aleš Hušák, se narodil ve zvláště nešťastné a přitom šťastné době, na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století.
V čase autorova narození byla Alžběta II. anglickou královnou už více než pět roků a Karel Gott ten rok obdržel výuční list, a poprvé zpíval před větším publikem v Hvězdonicích.
Místo narození a šedesátá léta
Autor se narodil v Trutnově, ve městě, které založili moravští Švábenicové a své jméno získalo pravděpodobně po příchodu německých kolonistů zkomoleninou z německého sousloví „utěšená niva“(do té doby se jmenovalo Úpa). Jen málokteré průmyslové město má tak divukrásné okolí. Autor musí připomenout Krkonoše, skalní města, rozsáhlé hluboké lesy a liduprázdnou přírodu, kterou se lze ještě dnes toulat celý den, aniž potkáte člověka. Město a vesnice kolem byly ale v té době vytrženy odsunem ze svých kulturních kořenů, a autorova generace patřila v podstatě mezi první obyvatele poválečné doby, kteří chápali město a jeho okolí jako svůj domov.
Začátek šedesátých let, kdy autor začal vnímat svět, byl na celém světě vnímán s nadějemi. Dospívala generace narozená těsně na konci války nebo krátce po ní, která později v šedesátých létech provedla generační puč, ze kterého se svět, obrazně řečeno, nevzpamatoval dodnes.
Jejich rodiče, tak zasaženi válečnými zkušenostmi a zděšeni poznáním, že národ Goethův vyvraždil a zplynoval průmyslovým způsobem miliony lidí, rezignovali na výchovu svých potomků způsobem, který uplatňovali jejich rodiče. Raději darovali svým dětem nebývalou svobodu, a nabídli jim talíř poznání naplněný až po okraj hojnostmi všeho druhu. To vše, aby jim zabezpečili šťastnější dětství a dospívání, než to, které zažili oni sami. A jejich děti toho využily až na samý okraj snesitelnosti. Jistěže jim k tomu dopomohlo první a druhé koncertní turné skupiny Beatles do Spojených států, Woodstock a antikoncepční pilulka více, než cokoliv jiného. Slova jedné písně Václava Neckáře „Já viděl Beatles bourat krimplénovej svět, já měl to štěstí, ty mi můžeš závidět“ přesně vystihla atmosféru šedesátých let, kdy praskly obruče staletími budovaného starého světa, tentokrát beze zbraní, za pomoci lásky a květin, ale o to účinněji. Pochopitelně, existoval rozdíl mezi životem před, a za železnou oponou, ale vichr změn šedesátých let zasáhl celý svět, a ten československý nemohl zůstat stranou. Poválečná generace, o které zde autor píše, nebyla v Československu aktivně účastna budovatelských brigád ani zabírání soukromých statků, leda jako dětští pozorovatelé, ale stavěla se pochopitelně kriticky proti tomuto konání svých rodičů a starších sourozenců. Měla už k dispozici informace o životě na druhé straně hranice, kde se společnost rychle vzpamatovávala a emancipovala z prožitého válečného utrpení a chtěla zažít totéž. Život v Evropě stále více a více ovlivňovala anglická hudba, francouzské a italské filmy (Hollywood schválně autor nezmiňuje) a německé hospodářství. Čechoslováci v té době nakonec také přidali do evropského koše mnoho zajímavých kulturních i výrobních kousků. S tím vším ruku v ruce (v našem nepřesném a krátkém historickém exkurzu) pokračovaly i změny politické, kdy se poválečná generace nebyla ochotná stát, podobně jako se to stalo generaci jejich rodičů, potravou válečného mlýnku na maso. V souboji mezi dvěma politickými systémy se stavěli aktivně na stranu odpůrců války, a to dost rázným a hlasitým způsobem (odpor proti proxy válce v Asii v protiválečném hnutí ve Spojených státech, a výrazná angažovanost v bortícím se koloniálním systému a nově se rodícím hnutí občanských a lidských práv v Evropě). Na naší straně hranice sílil odpor proti bezduchému kasárenskému systému, postavenému na lži a na krádeži majetku, a na zvrácené revoluční filosofii válčících tříd. Odpor mladých si vládnoucí elity (to bylo společné Východu i Západu), které byly spjaté s poválečným uspořádáním, uvědomovaly, a proti těmto snahám vystoupily v roce šedesát osm. Byl to boj poválečné generace proti generaci válečné (události ve Francii a jinde). A jestliže v Československu se tak fakticky stalo za jednu noc (jak píši dále), v Evropě to bylo záležitostí podzimu a ve Spojených státech pak vše změnila smrt Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho. Tolik zkrácená verze historie pro účely tohoto textu.
Autorova generace se narodila ve stínu výše zmíněné generace poválečné, tak trochu jako jejich černý pasažér. Řítící se události vnímala nejasně, a jenom jako kulisu k dětským hrám. Tehdy působící propaganda nedovolovala, aby byla mysl dětí znepokojována čímkoli negativním, a život se řídil Honzíkovou cestou a Poplach v Kovářské uličce (byť vyprávěním o minulosti) už byl považován za znepokojivý popis jakéhosi podivného světa daleko od nás. Světa, kterého naštěstí nejsme součástí, a od kterého nás chrání mocní přátelé. I výběr filmů promítaných v kinech (tedy ty, na které jsme měli přístup) nás většinově hladil po duši. Prázdniny u babičky byly plné slunečných dní, koupání a sbírání borůvek. Televize byla v plenkách, a autor pamatuje, jak se vždy v pátek sešel celý blok v jednom bytě a sledoval Království divočiny (nebo něco takového). Telefon měl málokdo. Mohli jsme lítat po ulici, jak se nám zachtělo, nikdo nás moc nehlídal, a když ve škole přilétla facka od učitele (a autor jich jako neposlušný žák schytal hodně), nikdo se moc neodvážil stěžovat si, protože by doma dostal dvakrát tolik. Učení bylo vedeno přísně, ale jasně, a svět se zdál být plný krásných příslibů. Autor byl dítě neposedné a konfliktní, a jinak dobrá vysvědčení končila často se sníženými známkami z chování.
Následky jedné srpnové noci
Dospěli jsme v jedenácti letech za jednu noc. Jedna noc, kterou si autorova generace pamatuje dodnes, a která změnila zcela naše vnímání světa. Autor nikdy nezapomene na tanky v jeho rodném městě, které rozjížděly chodníky, bouraly lampy veřejného osvětlení a střílely z kulometů nad barikádami z planoucích pneumatik. Ta noc změnila politickou orientaci celých generací, a přivodila zkázu generace poválečné, která tu noc ztratila vše, čemu věřila, ale také ztratila, aniž si to uvědomila, páteř. Tu jsme ostatně ztratili všichni, až na ty, kteří odešli za hranice (a bylo jich fakt hodně, hlavně těch chytrých) a až na ty, kteří zůstali stateční a nesklonili se, protože byli takové povahy (a těch bylo zatraceně málo), a až na ty, kterým nic jiného nezbývalo (těch bylo docela dost a přežívali vyhození z práce na náhradních místech) a až na ty, kteří si to mohli dovolit (moc jich nebylo, ale existovali, hlavně umělci a vědci). Ale zbylých více než devadesát procent obyvatelstva se se situací smířilo, protože všichni odejít nemohli, a do bojů se nikomu, upřímně řečeno, nechtělo.
Podle názoru autora, ale největším neštěstím byla opravdu ztráta iluzí poválečné generace o vybudování nového spravedlivého sociálního řádu, ve který tak věřila. Zatímco, jak uvidíme dále, byla generace osmašedesátníků a generací s nimi spojených zlikvidována v Československu na dalších dvacet let, v západní Evropě a ve Spojených státech bylo této generaci odpuštěno na začátku osmdesátých let, po mnoha jejích temných chvílích, a byla nakonec pozvána do klubu těch, co rozhodují. U nás se tak stalo až po roce osmdesát devět. Od té doby generace roku šedesát osm, jako generace ovlivňující dnes vládní agendy, uskutečňuje společně v Evropě i jinde své sny, podle autora však sny minulosti, které přinášejí dnes utrpení nová, protože přinášejí řešení, která se již přežila.
Začátek normalizace v dubnu šedesát devět nalezl autora, jeho rodinu i spolužáky v období, kdy už bylo jasno, kdo kde stojí, čemu věří nebo nevěří, anebo co předstírá, to vše v kulisách sudetského okresního města. Dlužno říci, že města mnoha chytrých lidí, kteří dokázali za dvacet let s Trutnovem pohnout značně dopředu, i když dnes Wikipedie tvrdí něco jiného, takže když autor poprvé vycestoval do kapitalistické ciziny, s překvapením konstatoval, že jeho rodné město na tom není zas tak špatně.
Režim, ve kterém autor, a všichni kolem něho žili, byl systém tupý, protože byl hlavně propagandistický. Režimu na to stačila jedna brožurka nazvaná Poučení. Až na pár výjimek straně a vládě nevěřil skoro nikdo, včetně vedoucích představitelů, jak dnes zjišťujeme z jejich pamětí. Bylo ale vyžadováno, aby všichni sloužili jedné zjevované pravdě, a ti, kdo si o ní dovolili pochybovat, byli perzekuováni. Elity i novináři se spojili k jedinému cíli, k ohlupování obyvatelstva, které jim ale nevěřilo, přes všechnu jejich snahu. Všichni, včetně dětí, se naučili něco jiného říkat na veřejnosti a něco jiného doma. Autor si myslí, že některé věci se tehdy dělali promyšleněji a lépe než dnes. To ale nemůže změnit nic na tom, že celý národ žil za dráty a sloužil ďáblovi zapomnění.
Všichni, včetně autorových rodičů, budovali chalupy a chaty, a uzavírali se do svých soukromých životů, aby unikli tuposti režimní propagandy. Proto je dnes schopna autorova generace poznat propagandu na míle daleko. Takže další čtyři roky autor prožil v Husákovském režimu, tentokrát ne s Honzíkovou cestou, ale v pochmurné náladě začínajících sedmdesátých let, od ničeho k ničemu.
Léta na středních školách
Změna pro autora nastala až studiem gymnázia, nejdříve vojenského v Moravské Třebové a poté dva roky na civilním v Trutnově. Na obě školy vzpomíná rád, i když rozhodnutí jít na vojenskou školu se v jeho případě neprojevilo jako šťastné. Z první školy si odnesl smysl pro pořádek a nutnost umět žít v kolektivu, i když člověku nijak nevyhovuje. Druhá škola, na svoji dobu s velmi přísnými, ale spravedlivými profesory, mu dala ochutnat klasického středoškolského života a ukázala mu, kam se má dále orientovat v budoucnosti. Pro autora, jakkoli se pral se studiem jako takovým, to byly dobře prožité dva roky. Zároveň měl možnost poznat osobnosti, které, ač byli oddanými členy vládnoucí strany a byli přesvědčeni o správnosti politického směřování společnosti, dokázali být velmi lidští a pomáhali ostatním. Když autor vzpomíná, uvědomuje si, jak rozdílná byla mentalita většiny soudruhů, které potkával později v Praze (i když i zde potkal řadu velmi slušných lidí), od těch, kteří žili na malém okresním městě.
Po gymnáziu se autorovi nepodařilo udělat zkoušky na právnickou fakultu a začal pracovat jako obyčejný administrativní pracovník na místním soudu. Potkal tam mnoho skvělých a fantastických lidí a měl si možnost udělat obrázek, jak funguje soudnictví, a „zblízka“ poznat zápas soudců o zachování neutrality a nezávislosti v rozhodování. Zároveň poznal zblízka i některé osobnosti tehdejšího disentu, a poprvé ztratil víru v to, jestli tohle jsou Ti, kteří jsou společnost schopni vytáhnout z politického marasmu, ve kterém se tehdy žilo.
Autor v té době už byl politicky ukotven. Díky rodině, ale i přátelům měl přístup k výběru kvalitní literatury a získával všemi kanály informace o světě venku. Jeho pozice byla jasná, k režimu kritická, a vědělo se o tom. Zároveň ovšem znal hranici (stejně jako ostatní), kterou nebylo možné překročit. Za rok pak zkusil opět zkoušky na práva, opět to nevyšlo a tak nastoupil, za pomoci dobrých lidí, na dvouleté studium na Střední škole sociálně právní na Praze 10, která se specializovala (a dodnes specializuje) na výchovu sociálních pracovníků a pracovníků městských a místních úřadů. Z dnešního pohledu šlo o výrobu sluníčkářů jak vystřiženou. Byla a je to dobrá škola, a pro autora, který se konečně ocitnul v Praze (a už zde zůstal) to byly, zpětným pohledem, nejšťastnější školní roky. Troufá si dokonce tvrdit, že to, co zná z práva, ho spíše naučila tato škola, a ne právnická fakulta. Byly to intenzivní a pracovité roky, sbírání kontaktů, rozjíždění různých projektů a první roky bez dohledu rodičů.
V té době už byl autor přesvědčen, že emigrace bude pro něj nejlepším řešením. Bál se totiž především toho, že když neudělá napotřetí zkoušky na práva, bude muset odejít na dva roky na vojnu, což v té době reálně hrozilo. Proto se připravoval nejen na přijímací zkoušky a na maturitu, ale intenzivně sháněl možnost, jak v létě vycestovat do zahraničí, a mít to jako pojistku pro všechny případy. Intenzivní práce se vyplatila. Nejenomže podruhé v životě maturoval, ale zároveň byl přijat ke studiu na právnické fakultě a jako bonus k tomu získal tehdy tak vzácný devizový příslib na cestu do Francie. Stál před životním rozhodnutím – zůstat a studovat nebo prostě zmizet a začít život někde jinde? Byl rok 1980 a do revoluce bylo zoufale daleko. Aby se pro něj situace ještě více znepřehlednila, shodou náhod se mu podařilo zrealizovat cestu po Sibiři až na Bajkal. Odjížděl stopem do Francie po třech dnech, když se vrátil z tehdejšího Sovětského svazu, a měl k dispozici srovnání, o jakém se mu nesnilo.
Nic ho v republice nedrželo. Neměl žádné osobní ani pracovní závazky. Jeho otec byl v té době sice vážně nemocen, ale řekl mu, že jestli chce odejít, ať odejde. Že mu bude lépe, když bude vědět, že jeho syn je z vězení pryč (politické názory autorova tatínka byly občas velmi drsné). Ale jak autor projížděl Evropou, jež se mu za několik let stala osudem, a prožíval jedno dobrodružství za druhým, a viděl možnosti, které netušil, přesto v něm sílilo přesvědčení zůstat doma. Zaprvé viděl možnost studia, které ho bavilo, za druhé se cítil psychicky silnější a věřil (ó jak se mýlil), že vše lehce zvládne, a za třetí nechtěl znovu odcházet, podobně jako z vojenského gymnázia, z kolektivu, který mu byl v podstatě rodinou v dobrém i ve zlém, a i když nová škola byla fajn a spolužáci skvělí, trvalo mnoho měsíců, než se adaptoval na nové poměry. A autorovi začínalo být jasné, že adaptace v cizí zemi by byla ještě složitější, a neměl ani představu, kde by chtěl skončit a co dělat, a jeho přesvědčení se vrátit nakonec zvítězilo. Své k tomu přidalo přesvědčení, že může vystudovat školu a odejít až potom.
Jestli udělal dobře nebo ne, to už se autor nedozví, ale je dodnes přesvědčen, že se rozhodl správně. Osud mu nadělil hodně pozitivního, i když si negativní daně vybral také.
Na univerzitě a jinde
Život na právnické fakultě byl svým způsobem nejdůležitějším obdobím v dosavadním životě autora. Nechce ho nijak zvlášť pitvat ani se o něm rozepisovat, to si schovává na jindy, ale našel zde rozhodující lidi a vztahy, které přetrvávají v autorově životě dodnes, a ovlivňují jeho život stejně, jako on ovlivňuje jejich. Na fakultě zažil autor vzestupy a pády, střet s STB, smrt Leonida Brežněva a Prázdninovou školu tance. Naučil se rozeznat, že v normálním životě, na rozdíl od dětského nebo studentského, více rozhodují ekonomické zájmy, a že spojenectví dnes uzavřená nemusí platit zítra, a že krok zpět nemusí být nutně prohrou navždy.
V zaměstnání
Po ukončení studia a přes různé krátké zastávky v prvních zaměstnáních, nakonec autor zakotvil na Ústředí Státní banky československé, kde se v pozici předního devizového legislativce dožil revoluce v roce 1989. Shodou náhod se připletl, protože to ani nijak není možné říci, na samém začátku sametové revoluce k důležitým schůzkám mezi některými příštími politickými aktéry, a od té doby na revoluční vzepětí příliš nevěří, anebo, minimálně věří tomu, že revoluci musí někdo na začátku chytře postrčit. A navíc poznal, že Ti, kdo se o revoluci skutečně zasloužili, byli první odejiti. Ale jak říkal autorův profesor na právnické fakultě, bývalý místopředseda federální vlády, který se o svém odvolání z funkce dozvěděl při ranním holení z rozhlasu: „Politika má svou zvláštní spravedlnost“.
Na Koncertu pro všechny slušný lidi, který organizoval spolu se svými kamarády ve dnech revoluce, a kterým si splnil jeden ze svých snů, se seznámil s lidmi, kteří mu umožnili vycestovat do Kanady a Spojených států, kde několik měsíců studoval anglický jazyk a sbíral další zkušenosti.
A pak už to šlo rychle. Po návratu zpoza louže krátce vykonával funkci obchodního ředitele pražského Výstaviště, poté se pustil do soukromého podnikání, aby byl nakonec zvolen ekonomickým místopředsedou Českého svazu tělesné výchovy a odtud už bylo do Sazky kousek. Zbytek je znám, včetně výstavby Sazka arény, na kterou je autor hrdý, především proto, že při její výstavbě poznal úžasné lidi, a zažil takové vzedmutí zapálení pro věc, jako nikdy předtím i potom.
Na závěr
Po odchodu z české loterijní společnosti autor podniká, píše knihu a stará se o rodinné vinice. Žije střídavě v Praze, Českém ráji a ve Španělsku. Rodné město, kde žije jeho maminka, navštěvuje občas a vždy rád.
Autor o rodině ze zásadních důvodů nepíše, ani se o ní nezmiňuje, pro tyto účely ale dodává, že žije spokojený rodinný život, jak to jenom jde.
Autor webu je vášnivý čtenář, milovník filmů a dobrého vína. Jeho politickým zaměřením je soucitný sociální pravicový konzervatismus. Autor tvrdí, že toto spojení se absolutně nevylučuje a naopak spolu dobře vycházejí.
Ze všech svobod si autor nejvíce váží svobody volného pohybu. Tu považuje za fatálně nejdůležitější. Už totiž poznal, že ty ostatní svobody jsou dost realitivními jak v názvu, tak ve skutečnosti.
Obdivuje americký politický systém, i když si je vědom jeho chyb a vad a je vášnivým euroskeptikem, přičemž miluje Evropu. Jak rád zdůrazňuje, Evropská unie ale Evropu nepředstavuje, protože je její urážkou.
Autor si je vědom svého věku, a proto řadu věcí vidí a cítí střízlivě. Uvědomuje si poznání faktu, že, jak říká klasik českého rocku, se v současné době nachází po náročném výstupu nahoru na začátku nekonečné náhorní planiny, která neodvolatelně končí smrtí……
Autor poznal, že v životě člověk některým lidem pomůže, a některým, bohužel, ublíží. S tím druhým se často blbě žije, pokud si to uvědomujeme. Je vždy příjemné mít možnost takovou chybu napravit.
Autorova generace má štěstí. Žije v míru, a autor doufá, že tomu tak bude ještě hodně a hodně dlouho.
Alžběta II. a Karel Gott ovlivňují životy autorovy generace, byť zprostředkovaně, i dnes, protože autora a jeho souputníky stále aktivně doprovázejí. Otázkou tedy zůstává, co se stane, až zde nebudou……