Červen 2016

 

(01)

Sedím s Předsedou a očima se vzájemně poměřujeme. Je to sympaťák. Příjemné je, že jsme oba ze Sudet, a to hned otevírá společná témata. Zatímco já jsem z rodičů přistěhovalců, jeho rodinu zase odsouvali. Na konci cesty se milenci sejdou. Zvláštní, jak jsme se nakonec tak nějak všichni dokázali dlouhou inkluzí a bez neziskovek dát v této dohromady a působíme přitom jako kompaktní národ. A to jsme zažili integraci Rumunů, řeckých komunistů, Slováků, Vietnamců a spousty dalších přistěhovalců. Předseda vypráví příběhy ze šachty, je vidět, že  na něm nechala pozitivní vliv.

Mluví stejně jako v telefonu. Klidně a rozvážně, s vnitřní logikou myšlenek. Kurnik jak je možné, že už ho dávno nezvolili do Parlamentu? To tam tedy znám místo tohohle sympaťáka jiné typy… Nu, je vidět, že demokracie má svůj vlastní zlověstný systém kádrové práce. Předseda mi vysvětluje věci administrativní povahy, a zjišťuji, že budu muset, pokud se rozhodnu, úřadovat. Stále opakuji, že se ptám teoreticky. Moc mi nevěří. Zve mě do Ostravy, musí se poradit se svými lidmi a tam mě chce představit. Naší debatě jsme věnovali více času, než jsme chtěli.

Předseda se  zvedá a odchází, loučím se s ním před vrátky domu. Akorát přijíždí Ajťák ve svém polovojenském voze, který je permanentně rozbitý a je neustále opravován. I když je Ajťák  manuálně zručný, a nesmírně vynalézavý stran shánění laciných náhradních dílů, mám pocit, že už by si za ty peníze mohl koupit Bentley, ve kterém už dávno nejezdím. „Nějaký nový kšeft, že?“ ptá se. „Ne, ne“, odpovídám, protože ho nechci do ničeho zasvěcovat. „Byla to ale schůzka, ze které by maminka rozhodně radost neměla“.

(02)

Plazíme se s Lamželezem hlemýždím krokem do Ostravy. Tedy spíše pořádáme společný piknik na parkovišti, na který se změnila dálnice za Brnem, někde tam u toho letiště, kde se těleso dálnice mohlo stát záložním letištěm, a bolševik to tajil, a tak to všichni věděli. Já piji ledový čaj a mé oblíbené Mexické kuře (sendvič z pumpy), Lamželezo něco podobně dietetického také. Oči by mě zabily, panděro se zvětšuje. Ať žije životospráva.

Do Ostravy mě volá strana. Tedy spíše hnutí. Předseda neztrácel čas a zavolal třetí den po schůzce. Opatrně se zeptal, jestli nemohu zofort přijet do Ostravy na setkání s vedením hnutí. „Já vím“, říká, „je to teoretické, teda zatím teoretické uvažování, ale já musím konat“, vysvětluje. Tu máš, čerte kropáč! Takhle rychle jsem to nechtěl. Ještě chviličku času, hlavně být o kandidatuře přesvědčen vnitřně. „Doktore, moc času není, jsou nějaké lhůty a ono se to nezdá, ale za chvíli je dead line“, naléhá. Opatrně se ptám, jak na moji možnou kandidaturu reagují jeho pappenheimští. Kroutí se, slyším mu to po hlase, už jsem se naučil v tom havířsky poctivém tónu rozeznat problémy. „Jsou dotazy“, eufemisticky konstatuje. „A myslím si, že byste jim je měl vysvětlit, hlavně kolem těch soudů“. Cos čekal, debile? Že ti zatleskají? Že budou prosit, abys to vzal? Jasné že ne, uvědomuji si. Jenom  ta krutá pravda znovu člověka vrátí do předem vytčených pozic, jak trefně poznamenával můj dlouholetý kolega. Jablíčko je kyselé, tvář se kroutí, ale jsem statečný kluk a schůzku potvrzuji. Předsedovi se evidentně ulevilo. Probíráme spolu organizaci schůzky, domlouváme místo setkání.

Už jedeme pátou hodinu, nejdříve stojíme před Brnem, ztrácíme čtyřicet pět minut a za Brnem další hodinu. Pečlivě budovaný náskok se ztrácí. Ztrácím nervy a volám Předsedovi. I když se teď fronta rozjede, budeme tam minimálně o dvacet minut později. Předseda má už zase ten klidný hlas (kurnik že dokáže být vždy tak klidný), vysvětluje mi, že jsme hlupáci, kteří jezdí po dálnici, místo aby použili jiné cesty. Fronta se rozjíždí, jedeme ale krokem. Zpoždění hlásí třicet minut. Nutím Lamželezo, aby přidal. Před Olomoucí další zácpa. Nemyslím, že by mělo smysl opakovat všechna slušná slova, která jsem vyřkl. Panebože za co? Hodina zpoždění. Předsedovi volám ještě dvakrát. Uklidňuje mne, a já ho pomocí sms informuji o poloze automobilu. Nakonec se dořítíme do Ostravy a navigace nás vede do hotelu Harmony.

„To teda je úžasný, první schůzka, a jsme zde o hodinu později, a to jsme vyjeli o dvě hodiny dříve“, běduji.  Na konci cesty přidáváme další dva kilometry, protože u hotelu se nesmělo odbočit doleva. Lamželezo při pohledu z okna suše konstatuje, že situace venku nijak nepřipomíná pražské Dejvice, alespoň co se složení obyvatel týká. „Přijměte svůj osud“, říkám Lamželezovi, když vystupuji, „není to  tady rozhodně tak nebezpečné jako na Ořechovce“, pokouším se o vtip. Trpce se na mě podívá. Běžím do hotelu. Takové zpoždění by se tedy mamince nelíbilo!

(03)

Nejhorší, co se může při jednání stát, je přijet pozdě. A dohnat dnešní ztrátu jde prostě jen velmi těžko, a já ji nedoženu, i kdybych se rozkrájel. Předseda sice pronáší utěšující slova pochopení, ale velmi opatrně, a úplně cítím, jak říká, tak tohle si hochu vyžer sám. Hotel je příjemný a mají jahodové menu, sláva. Objednávám si jahodový koktejl. Po Mexickém kuřeti lahoda pro žaludek. Pro duši ale spíše nějaký Gastrogel, prosím. U stolu sedí pět lidí a mlčí. Nikoho neznám. Vlastně ano, naproti mně sedí bývalá senátorka, jméno mi ale ne a ne naskočit. Vlastně jasně, Senátorka Lijána! Cítím, že ale žádné přátelské signály nevysílá! Tváří se sice příjemně, ale to, co si o mně myslí, umí holka  skrýt, politika jí to naučila. Chlad ze ženských poznám. A ten tu vane jak od větráku. Konec konců ani svými názory to není žádná měkkota, jak jsem o ní zjistil na internetu.

Debata začala, nezačala, na návrh pana předsedy jsem pronesl krátký proslov, ale cítil jsem, jak buším do prázdna. Držel jsem se scénáře domluveného s Předsedou,  byl mi však platný jak mrtvému zimník. Tak jsem přítomné vyzval, ať se raději ptají. Je to starý trik, donutit ostatní, aby se ptali, protože lidi to nikdy moc neumí anebo na to nejsou připraveni. Tady ale s touto taktikou dostanu hned facku zpět, okolo stolu jsou politici. “Heleďte, nemám moc času, hned teď odcházím, měl jsem čas jenom do teď“, nastupuje maník u okna. „Jsem proti Vaší kandidatuře a nadále budu, moc Vám nevěřím. Já si musím stoupnout před lidi a vysvětlit jim takový krok, a já vím, že ho nevysvětlím“. Úžasné, to jsem sem ani nemusel jezdit. Na to stačí telefon. Předseda zasahuje, vysvětluje, proč si myslí, že by to mohl být naopak dobrý krok. Tak teoreticky, říkám si v duchu, teoreticky o tom stále přemýšlíš, a tady jsou lidi, kteří to berou naopak velmi, ale velmi prakticky. Tuhle bitvu nesmíš prohrát, protože se nemůžeš zesměšnit. To by Ti maminka prostě neodpustila.

(04)

Na ústup je vždy čas. A jestli jsem se díky ŘSD zdržel a ztratil výhodu prvního úderu, tak tuhle ránu  vrátím. „Ano, zdržel jsem se, a  chápu,  nemáte čas. Ale vydržte ještě několik minut, protože když teď odjedete, pak už moje další účast nemá smysl“, říkám mu. A v pěti minutách mu vysypu v heslech příběh Sazky, jak jsem se ho naučil už dříve. Zahrnul jsem do něj i několik argumentů, které normálně neříkám, protože si je schovávám do knihy. A vzal jsem to od podlahy tak, jak mě to kdysi naučili na jednom moc hezkém americkém kursu. Otázka, kterou jsem sám položil a na ni hned moje odpověď. Periferně jsem vycítil, že ve vzduchu je zájem. Na hřišti jsem získal malou výhodu. Také jsem použil těch pár čísel, která  vždy zaberou, a  cítil, jak se pomalu ale jistě začíná hroutit ledovec lží, které kolem mé osoby vybudovala zaplacená média, a který tihle lidé měli před sebou. „A jsem připraven, pane, přijet i za Vašimi lidmi a říci jim to do očí“, končím. Týpek sice spěchá, ale zabere na udičku, kterou jsem nastražil. Musel se chytnout, protože je to na první pohled poctivec. „Fakt byste přijel?“, ptá se. A je noha v nohávě.

Jenomže to nejhorší teprve přijde. Lijána se nenechá zmást, rozhodně není jednoduchým soupeřem. A hned mi to vrátí i s úroky. Za tím jejím milým úsměvem, „vezmi si, Sněhurko, to jablíčko, vůbec není otrávené“, cítím královnin chlad. Řekne mi, že je  moc hezké, že chci zachraňovat svět, ale  ona o tom něco ví, protože už v senátu byla a volby absolvovala, na rozdíl ode mne, zelenáče, a že mi sice fandí (!) a že Předseda je moudrý (!), ale když jsem takový frajer, tak ať si nechám kandidaturu podepsat od jednoho tisíce lidí a kandiduji. Ale že si musím přiznat, že oni jsou nějaký kolektiv, a já mohu kandidaturou ohrozit ostatní. A mně rozsvítilo. Já pitomec. Ano, někomu možná může vadit moje minulost, i když to ve skutečnosti není tak, jak to média podávala, ale ten hlavní problém je, že ti lidé kandidují, a nechtějí být součástí kolektivu, který je mnou nakažen. Uvědomil jsem si, jakým způsobem všichni formulovali odmítnutí mé kandidatury. Pravda, padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina, ale proč bych měl někdo jiný platit za moje hříchy možnou prohrou. Ve vzduchu se vznášelo, že nemám po nich žádné morální právo žádat něco takového, protože jsem jim dříve nepomohl a teď bych jim mohl ublížit..

Lijána mně najednou začala být více sympatická a už jsem z ní necítil chlad, ale určitý stupeň zoufalství, protože jsem ji šlapal do jejího políčka, které předtím tak pečlivě a pracovitě obdělávala. Mám právo jí, a nejen jí, ten sen bourat? To by se i mamince vůbec nelíbilo.

(05)

Je po osmé večer a před hotelem Harmony se loučím s Lijánou a Předsedou. Obě strany, tedy na jedné já, a na druhé straně Lijána s Předsedou, se usmívají. Vyrážíme s Lamželezem vstříc dopravní situaci na českomoravských dálnicích.

Druhá hodina schůzky napravila, co první ne a ne uvařit. Rozhodl jsem se být brutálně upřímný. V kostce jsem zkráceně zopakoval své důvody, proč si myslím, že různá témata z minulosti čekají na otevření, a pokud se tak stane, pak jedině dobře. Adresoval jsem to sice všem, ale směřoval jsem to především na Lijánu. Vysvětlil jsem,  proč čtyři roky zarputilého mlčení, a proč jsem si nechal rozbíjet čumák a okopávat kotníky. Přidal jsem dvě historky ze zákulisí. A zdůraznil, že o kandidatuře přemýšlím, ale nejsem rozhodnut a že jsem přijel sondovat, jestli je to u nich vůbec možné. „Sbírat hlasy na ulici je možné, Liano“, otočil jsem se na ni, „ale já jsem na to dostatečně líný, abych to dělal, a navíc, pokud se rozhodnu, tak je vždy lepší být v houfu než sám“, vysvětluji dále. „ A jestli jsem zločinec, svině a parchant jakého svět neviděl?“, dotazuji se. „ Ano, asi jsem, ale to zde Vaši kampaň nemůže ohrozit. Hnutí NEZÁVISLÍ mne zaujalo právě z toho důvodu, že dává ve svém středu příležitost skoro všem“, podbízel jsem se. A připomínám  historii s Vladimírem Železným a BOBO. „ Vladimír u Vás dokonce kandidoval, když byl stíhán“, připomínám, „a to já nejsem“, dodávám. A nakonec jsem Lijáně připomněl její vlastní tzv. kontroverznost, to, že ji nazývají rasistkou a zasypávají dalšími urážkami, a nikdo se nebaví o práci, kterou fakticky v uplynulých letech odvedla všude, kde byla. „ Musíte porazit tyhle pitomce, kteří Vás urážejí, ne mě“ dodávám. A díval jsem se jí přímo do očí. „Budeme bojovat spolu“, slibuji nakonec. Asi toho bylo více, ale Lijána se náhle uklidnila a řekla něco ve smyslu, že jsem jí o některých věcech přesvědčil, „ Ale musím o tom pochopitelně dál přemýšlet, necháte mi čas?“, ujišťuje se. Jahody byly dojedeny, otázky zodpovězeny, sliby slíbeny, odjíždíme.

Lamželezo drží volant a říká, že jsme sice stáli na parkovišti hotelu (hlídaném), ale že se z auta raději nehnul, a když šel na záchod, tak byl nervózní. “Podívejte se z auta“, upozorňuje mne. Namítám něco ve smyslu, že jeho problémem je, že nemá rád lidi anebo pouze výběrově. „Jestli Vy nejste tak trochu xenofob a rasista“, směji se. „Možná to k tomuhle městu tak trochu patří“, říkám. Sluníčkářsky ho kritizuji zleva a svištíme po dálnici zpět na Prahu, a míjíme zácpy v protisměru, míjíme opravy dálnice, kde nikdo nepracuje. Míjíme stovky kamionů, které zásadně jezdí vedle sebe, prostě běžný obrázek z našeho laskavého protektorátu. Jo, to v Říši, tam jsou jinačí silnice. A pak volá Předseda,  že jestli se opravdu rozhodnu, tak mi to podepíše. „Přesvědčil jste je, doktore“. No nevím, říkám si. A zase míjíme nějakou dálniční stavbu a já pomalu usínám. A ve snu vidím moji maminku, jak usedavě pláče nad novinami.

(06)

Je půl páté ráno, a já nevím, jak bych si na našem televizním gauči lépe ustlal. Brexitová noc. Nespím a už od jedenácté hodiny večerní čučím na BBC a dívám se na orgie propagandy. Jo, tak tohle je ta nezávislá a veřejnoprávní BBC, vzor všech veřejnoprávních pekel. Kolik vzorů už mi bylo představeno  za můj celý dosavadní život? Čuk a Gek? Timurova parta? Meresjev? Hoši od Bobří řeky a všechny další Foglarovi postavy, z nichž Haha Bimbi byla nejvěrnějším obrazem, jak později vypadala Eulálie Čubíková? Mladý socialistický kádr z Reflektoru mladých? Nebo celá plejáda porevolučních nových hrdinů, o kterých jsme vědět nemohli, protože byli zamlčeni? Tak jestli mohu, tak potom Otakara Batličku, prosím. Ale BBC rozhodně vzorem objektivity být nemůže. To je propagandistická pověst. Dopřál jsem si přepínání mezi ČT a BBC a tím zjistil, že propagandu ta druhá dělá rafinovaněji a chytřeji. To na ČT početné zástupy všech protibrexitových šamanů ve studiu zapalují ohně nenávisti proti těm, kteří hlásají Leave, a vysvětlují, proč Británie neodejde a jaké tresty pekla ji eventuálně postihnou, když to udělá. Už se nerozčiluji, že moderátoři, jinak bystří lidé, nepoloží každému mektajícímu dvě kontrolní otázky, po kterých by se odpůrci brexitu  roztekli jak máslo na prudkém slunci. Myslím si, že vrcholem byl ten večer páter z Londýna. Když ho v tu chvíli viděly Oči, nemohly uvěřit (nikdy předtím ho neviděly), protože ten blábol byl sice neuvěřitelně milý, ale pořád to byl blábol vesmírné velikosti. Na jeho historku s taxikářem nejde zapomenout.

Oči jdou spát a já dál přepínám mezi ČT a BBC. ČT ovšem v páterově duchu pokračuje dál. Okolo půl druhé ráno, kdy se už začala na BBC vyplňovat příslušná mapa, a ta věštila minimálně problémy, kluci na speciálu ČT měli jasno, že se nic neděje a Británie hlásí Stay in. Pro masochisty, kteří vyhledávají údery bičem, bych z té noci snad doporučil ještě český internet, protože ten byl, alespoň pokud jde o zpravodajské weby, ještě pomalejší než ČT. Vypínám ji, opouštím milou společnost českých zpravodajských webů, a soustřeďuji se pouze na BBC. Nelze přehlédnout, že připravená předstíraná  korektnost začíná drhnout. BBC sice předstírá objektivitu, ale výběrem hostů, otázkami a směřováním debat ve skutečnosti běží jinam. Když v pět hodin ráno moderátor musí přiznat, „že se to trochu zvrtlo“, a vidím jeho protažený obličej, je vymalováno. Británie odchází. Jsem vzhůru jenom já? Mapa vítězů na BBC je namalována a já odcházím spát. Nezdálo se mi ani o mamince.

(07)

Předsedovi volám za dalších zhruba tři až čtyři dny po brexitu, abych mu oznámil, že do voleb půjdu. Není překvapen tak, jak jsem zatím překvapen já sám sebou. „Doktore, přijeďte do Olomouce, a to co nejdříve“, hlaholí do telefonu. „Sejdeme se ještě s Lijánou a probereme papíry“, hlásí. A pak si nechá  do telefonu vysvětlit změnu barvy na semaforu z oranžové na zelenou. Svému čtenáři nemusím pobrexitový čas připomínat. Je ještě stále živý a odeznívá jen pomalu. Miluji filmy, a hrozně bych si přál, aby někdo o téhle události natočili film. A protože Deníček píši o něco později, už dnes je jasná a patrná velikost té neskutečné falešnosti, jež se odehrála. Nebudu připomínat jednotlivé  argumenty (mladí proti starým, vzdělaní proti idiotům, ekonomické pohádky, atd.). Jak už je patrno dnes, dva měsíce po brexitu, nic zásadního se nestalo, život běží dál, všichni se všemi mluví, a jediné, co věrchuška potřebuje, aby se začalo jednat o podrobnostech odchodu. Protože čím déle stav bude trvat, tím déle národové uvidí, že ze žaláře je možné uniknouti a nic se nestane, že.

Od druhého dne po brexitu pak začala našimi protektorátními médii prosvítat myšlenka czexitu. Heleďte, nebudu tady ze sebe dělat nějakého přesvědčeného eurosojuzního nadšence. Ale není to jednoduchá otázka. Nemůžeme se na problém možného opuštění Evropské unie dívat s lehkomyslností puberťáka, když už jsme tam vlezli.  Mně osobně nevadí ani platy politbyra, ani směrnice o křivých okurkách a varuji, aby nebyl problém umenšován tím, že se budeme pohoršovat nad směrnicí o zvuku zahradních sekaček. Tak to prostě není. Mně hlavně vadí na Evropské unii koncept politické unie, a její možnost strhávat na sebe jakoukoli další kompetenci, kterou chce, a to bez souhlasu členských zemí. To je příčinou veškerého nedemokratického zla tohoto spolku. Jasně, určitě nemá Evropská unie platit výstavbu palestinských vesniček a spoustu dalších pitomostí v rámci stále rozšiřovaného dobra, ale jádro zdravého pudla tam prostě lze pohledat, i když možná mikroskopem.

Doplním, že preferuji přímou demokracii, protože ve Švýcarsku a Spojených státech tento institut funguje, a vhodně doplňuje ostatní procesy rozhodování. A rozhodně to není tím, že jsou tam voliči údajně bystřejší a chytřejší. Pro historické souvislosti připomínám, že volební právo ženy ve Švýcarsku získaly až v roce 1975 a o rasové segregaci na jihu Spojených států tady asi mluvit nebudeme. Přesto si tam volí i obecního policajta a kolektivně rozhodují o značce u školy. Odpor našich tzv. „elit“ vůči tomuto nástroji demokracie umím pochopit. Ruší jejich kruhy. Nikdy jsem ale nezaznamenal takovou míru nesnesitelné arogance, jakou byl článek známého komentátora na jednom názorovém webu, který nazval příznivce czexitu velezrádci.

A to jsem se naštval. Ne debata, ale rozsudek. Ne úvahy, ale vězení. Míra bolševické tuposti se bohužel lehce jak vir zika přenáší na jedince různého vyznání, a ani pohlavní styk k tomu není třeba. Možná, kdyby ho před napsáním článku onen dobrý muž absolvoval, endorfiny by mu neumožnily napsat takovou kravinu. Uveřejnění tohoto komentáře byl moment, kdy jsem si řekl: „Vím, maminko, že se Ti to líbit nebude, ale byl jsem zbabělý v životě pouze jednou. Po druhé už se takové věci nedopustím. A ta kandidatura mi dá příležitost se ozvat proti  novodobým ideologickým tajemníkům zla“.

(08)

A znovu jedeme s Lamželezem směrem Ostrava, tentokrát ale pouze do Olomouce, starého a krásného měst. A znovu vyjíždíme s rezervou, a znovu stojíme na několika místech na dálnici a znovu parkujeme za Brnem. Děkuji tímto všem ministrům dopravy za tento příjemný cestovní zážitek. Na jednom zúžení D1 mě Lamželezo budí (chrápu strašně) a říká: „Si nás vyfotili, že jedeme rychle“. Odtuším, že je to pitomost, protože kdo by měřil rychlost na místě, kde se všichni pohybují s nejvyšší opatrností, v zúžení a kolik že vlastně jel. O patnáct kilometrů? A kdo by měřil? Lamželezo už taky všude vidí duchy. Ach jo.

Do Olomouce přijíždíme poměrně včas, výborně, tentokrát budu mít psychologický náskok. Je krásně, sluníčko svítí. Pak ale jedeme kolem budovy Vrchního státního zastupitelství. „Tady je Ištvánovo“, říkám Lamželezu. Ale povšimnu si, že  sluníčko se v tu chvíli ztratilo, a do olomouckých ulic nakouklo šedo a pokles teploty. Ale pak budovu mineme, sluníčko opět svítí a já běžím do hotelu, kde se máme sejít.

Schůzka je nakonec krátká. Předseda přinesl papíry, které je nutné vyplnit a instruuje mě. Lijána se usmívá, diskutujeme o financování kampaně a následných vztazích. Hle, jak vše nakonec skončí u peněz. Vysvětluji, že zaplatím poplatek do hry, ale nebudu dělat žádnou jinou reklamu, než pomocí webu. Myslím si totiž, že v Praze, je dělat cokoli jiného prostě hloupost. Lijána mi radí několik dobrých triků, já jí závidím plakáty a billboardy (holt je bohatá). Pak mi oznamují, že se asi budu muset ještě dostavit na povídání do Orlové, kde si mne buňka hnutí žádá na kádrový pohovor (nebo rozhovor?). Slibuji vše, a vyrážím s Lamželezem na alespoň krátkou prohlídku středu města.

Na náměstí obdivujeme dělníky a vědce na orloji i uklizený střed města, a vyrážíme zpět do Prahy, tentokrát přes Mohelnici a Hradec Králové. Cestou ukazuji Lamželezu, kde jsme jezdili na kole mezi Mohelnicí a Moravskou Třebovou, když jsem tam byl na gymplu. „Hm, tak to by tedy dnes rozhodně nešlo“, konstatuje, „protože to by dnes udělal jenom sebevrah“ a ukazuje z okna auta na nepřetržitý proud kamionů, který kvůli chybějící dálnici D 35 zcela likviduje jednu z nekrásnějších silnic vinoucí se tak líbezným krajem, jaký umí být jenom tady.

A my se blížíme ke Třebové, a moji mysl zcela pohlcují staré vzpomínky pomalu na každý kámen u cesty, a vzpomínám, jak jsme šlapali tady do těch kopců, abychom se pak nechali unášet dlouhými sjezdy bez zabrzdění, a jak byla silnice prázdná a bez aut. A tím se otevřely další vzpomínky, ale ty už neunese papír.

Za Moravskou Třebovou vidím na silnici cyklistu, jak se klepe na okraji silnice, po které  všichni sviští. A v tom mě to napadne. „Mám bod do volebního programu“, sděluji nadšeně Lamželezu. “Jenom mámě, té staré cyklistce se to líbit nebude“.