(01)
„Musíte něco udělat, možná nejlépe kandidovat doktore, abyste se mohl veřejně vyjadřovat“, řekla Klára, už asi potřetí za poslední půlhodinu, kdy mne za použití laskavých slov, ale zároveň i slovních důtek nutila, abych se konečně rozhoupal k veřejnému vystoupení ohledně žalob, ve kterých mě zastupuje. Její kamarád, který ji doprovázel, jako obvykle mlčel, ale prohlížel si mně, že jsem nevěděl, jestli není připravený na její přání vstát a k novinářům mě donést násilím. Na první pohled byl na to silný dost.
Klára je moje advokátka a dobrá duše. Její tým rozzlobených žen bych proti sobě nechtěl mít ani za nic. Jako právník je akurátní, důkladná, informovaná, neobyčejně rychle chápe a právo má v malíčku. V její kanceláři pracují výhradně ženy, které vykonávají rozkazy své paní přesně a oddaně. Vždy mne produktivita téhle party bere dech. Sehnat dobrého advokáta je dnes fuška. Hlavně ale musíte sehnat advokáta, který vítězí. A Klára vítězí. Klára je slavná, ale metr baba, i když po dvou letech spolupráce vím, že má romanticky žensky něžné srdce, které ale umně skrývá pod maskou nepřístupnosti a přísnosti.
Když jsme po delší době spolupráce vyčerpali všechna hovorová témata k mým sporům a vzájemně pomluvili protivné strany, českou justici, všechny společné známé, vyměnili si hezké knížky a doporučili filmy, museli jsme se k politice dostat. Klára je „žena v politice“, stále někde něco organizuje a zařizuje, přelévá se mezi různými stranami, kterým poskytuje poradenství, než je opustí nebo je vyloučena a těší se, až jednou bude dělat ministryni spravedlnosti. Oslovuji ji v žertu „osvědčená vůdkyně našeho lidu“ a pokouším se jí radit, když se řítí na nějakou schůzi nebo připravuje vyjádření pro média. To jde lépe jí, napsala několik knih a je nesnesitelně (pro chlapa) chytrá.
„Musíte. Jinak to nejde“, zopakovala. „Nemůžete nechat protistranu určovat tempo a směr. Připravte jim překvapení bočního úderu“, přitvrdila. Rozebíráme taktiku směrem k veřejnosti, ale já jsem nejvýše ochoten napsat nějaký článek nebo někde poskytnout rozhovor. Ostatně, jak už jsem uvedl, raději přenechávám média jejím rukám. Umí to s nimi lépe. Dívám se do Očí, do kterých už hledím mnoho let, co tomu říkají. Podivuhodně v nich poprvé vidím spíše souhlas s Klárou. To nechápu, vždycky byla proti mému jakémukoli veřejnému angažmá. Klára má pocit, že dosáhla svého a ukládá mi, co jí mám podat za report a kdy, s kým o veřejném vystupování dále hovořit, co s ní konzultovat a co mi rozhodně zakazuje a spokojeně odchází. Venku je hezky. Proboha, ještě že to neslyšela maminka!
(02)
Přišel na návštěvu Sportovec. Vítám ho jako obvykle v zasedačce, kolegyně vaří kávu a společně probíráme sportovní prostředí. Sportovec je prima chlap a jeden z nejčestnějších, které znám. Je to zvláštní. Ač jsme nikdy nebyli žádní kamarádi, a ani nejsme, rozumíme si. Mám k němu absolutní důvěru, protože jsem ho zažil v situaci, kdy se rozhodovalo v nejtěžší bitvě mého života, a on, aniž mi byl za cokoli vděčen (možná právě proto), stál při mně a bitvu se mnou vybojoval. Sportovec je ale zároveň muž, který se dlouho pohybuje v politice, má významnou pozici v jedné z nich a umí poradit. V minulých dnech jsem probíral zatím sám se sebou a s Očima, jestli se mám k soudní agendě veřejně vyjadřovat nebo ne (Klára do mě dál hučela, jak jen umí) či mám použít jinou cestu. Například pokusit se jít do politiky. Začal jsem přemýšlet, jestli právě to nemůže být tou cestou… Oči politiku k mému překvapení nevylučovaly, možná myšlenku drobně podporovaly. Hle, jaký má Klára na Oči vliv. Sportovce jsem pozval, abych se ho zeptal, co nápadu říká a jestli by mi byl schopen poradit, případně pomoci v kandidatuře. Nevím zatím na jaké místo a za koho, ale zeptat se mohu. Rychle se dostáváme k předmětu věci. Sportovec na moji otázku, jestli mám kandidovat (a hlavně zda se mám veřejně angažovat), reaguje nadšeně a doporučuje mi to. Ptá se kam. Nevím. Radí, že krajské volby jsou těžké, a musím se domlouvat v kolektivu a o pořadí na kandidátce. Varuje mě, že bez delší spolupráce s někým v politické straně či hnutí jde o skoro nemožný úkol. Jako jednotlivec nemám šanci. A doporučuje spíše Senát. Čumím na něj jako puk. To mně nedošlo a zdá se mi to jako pitomost. Pak se ho s ďábelským výrazem v tváři zeptám, jak vlastně vypadá proces kandidatury, a jestli bych za ně někde nemohl kandidovat. To nečekal. V jeho tváři mizí úsměv, vypadá zaraženě a vrtí se na židli. Po chvíli mi řekne, že má sice v partaji možná rozhodující slovo, ale přeci jenom se o takové možnosti musí poradit s dalšími spolupracovníky, a že by to možná bylo zajímavé. Evidentně začíná spěchat, vidím, jak jeho nadšení mizí, a loučíme se. Dlouho se neozývá. Pochopil jsem, že z toho nebude nic. Ozve se až po měsíci. Ztuha a pomalu z něj vypadává, že když myšlenku předestřel svým spolustraníkům, nastalo zděšení na vsi. „Vyhrožovali mi, že raději ze strany vystoupí nebo mě odvolají, pokud bychom se měli spojit s Tvým jménem. Teda jeden mi to řekl, co tady kandiduje. To víš, to Tvé jméno není úplně dobře vnímané“, opatrně krouží zatáčky okolo sdělení, že mu umyli hlavu, a že spojit se se zločincem a národním zrádcem českého sportu není možné. Opatrně vyzvídá, jestli jsem se neurazil. Ujišťuji ho, že ne, a že se těším, až se uvidíme a ať na vše zapomene, že to byl takový nemastný a neslaný pokus. Slyším, jak mu padá balvan z prsou. Loučíme se hezky. No potěš koště. Tvrdé poznání. Se zločineckou plackou to nebude nic jednoduchého, spíše nemožné. Vždyť mě ani žádná strana nebo politické hnutí neumístí na kandidátku! To abych šel sbírat hlasy na ulici. Hlavně se to vůbec nesmí dozvědět maminka!
(03)
Začínám o cestě do politiky přemýšlet. Více než bych chtěl, i když se takové aktivitě zatím bráním. Ne proto, abych tady teď ze sebe v Deníčku udělal hezkého. Přemýšlím o ní zatím jako o možnosti. Přikláním se ale k tomu, že budu raději pokračovat v dopisech Milým dětem, ptá se na ně hodně lidí. Myslím, že by to mohlo stačit. Klára mi mezitím domlouvá návštěvu u jednoho známého pražského municipálního politika, ale nakonec ze schůzky nic není. Vyrozuměl jsem, že se bojí setkat se zločincem. Promlouvám s ní o možnosti kandidovat do Senátu. Vychrlí na mě všechny zkušenosti a dodá cenné rady administrativního charakteru. No jistě, byrokracie u nás vítězí i ve volbách. Pak přijde s konkrétní nabídkou, jestli bych za jedno hnutí (kterému momentálně radí), nechtěl kandidovat do Senátu v Kroměříži. Zajímavé. Rychle jsem si představil dvě ženy, které jsem v Kroměříži znal. Jedna skvělá a obětavá funkcionářska českého sportu, druhá pak dobrá duše jedné politické strany, kterou jsem poznal jako poslankyni a ze které se postupem času stala nesnesitelná politická saň s prapodivnými názory. Na nikom jsem neviděl tak zřetelně, jak časem probíhá (když dlouho sedíte v Parlamentu) odtržení od lidí, jako u ní. A fakt to byla původně skoro Matka Teresa. Pak prohrála, vrátila se a dnes je v Bruselu. A chová se jak z Bruselu. Studuji všechny senátní obvody, kde je možné kandidovat a postupně je vylučuji. Kroměříž také. Bylo by ode mě nečestné předvádět se někde, kde jsem ani nikdy nebyl. Ostatně Klára pak už o ní mlčí, myslím si, že dostala za ten nápad s mojí kandidaturou od hnutí kartáč. To jo, ještě tohohle zločince! Jakoby nám nestačili ti naši! Ostatní obvody, které studuji, jsou na tom podobně. Zůstává Mělník a Praha 6. Mělník se mi líbí, ale nakonec ho pocitově škrtám ze stejného důvodu jako Kroměříž. Zůstává Praha 6, kde bydlím a pracuji. Z okna hanspaulské kanceláře se denně dívám na pražské panorama, ale z opačného, zadního pohledu. Někdo by řekl hanlivě „zezadu“, ale ubezpečuji čtenáře, že pohled je to stejně hezký, jako z nábřeží. Pode mnou se rozkládá areál, kde úřaduje Václav Klaus. A v tomto prostředí (připočtěte ještě Dejvice, Břevnov, Ořechovku, Liboc a další čtvrtě – Ruzyň s věznicí také) se letos konají senátní volby. Na internetu hledám kandidáty stran, kteří už jsou známi. Pak si ale uvědomuji, kdo všechno zde byl zvolen do senátorského křesla dříve a rezignuji. Jsme částí Prahy, která je velmi konzervativní a přitom pravdolásková. Tak tudy cesta nevede, je to tady hrozně těžký. No pokus to byl zajímavý, ale zapomeneme na to a jdu raději psát Moje milé děti. Uff, to ale byl s těmi volbami hloupý nápad. A ještě dobře, že jsem o tom neřekl mamince!
(04)
Budu se muset v Deníčku začít zabývat propagandou, přesněji reakcemi na propagandu, protože chování některých médií už začíná být fyzicky nesnesitelné. Tedy zatím ne vůči mně, to teprve nastane tóčo, jestli se někde objevím, ale díky některým tématům, které dominují české mediální krajině. Dokud způsobuje pouze psychickou bolest, dá se vypnout tím, že se odstřihnete od informačních zdrojů. Mám silnou praxi z doby boje o Sazku. Musel jsem přestat číst a sledovat jakákoli média, protože jen a pouze jedinec velmi silné odolnosti by přežil takový nápor. Buď jste nenormální a pak takový tlak vydržíte, ale dříve nebo později skončíte v Bohnicích, protože jste prostě blázen z podstaty, nebo to nedáte, a skončíte tam také. Lidé, kteří řídí propagandistické kampaně, dobře vědí, že stálý veřejný tlak přes média normálního člověka ničí, a počítají s tím (můžete to dokonce studovat na specializovaných školách). Jde o účinnou zbraň. Bráníte se tím, že nečtete a nedíváte se. Já jsem se spolehl na kolegy z tiskového oddělení, kteří se pouze čas od času zašli zeptat, co mají odpovědět. Hloupé je, když už Vám i pouhý dotaz neudělá dobře. To pak nazývám fyzickou fází bolesti. Nedá se vyřešit jinak, než útěkem do lesů nebo odstřižením se od situace, která podobné pocity vyvolává. „Nejhorší je ten první kbelík špíny, které na Vás vylijí, ty ostatní už přežijete“, řekl mi Vladimír Železný poté, co se mi omlouval za první kbelík špíny, který na mě vylil jeho satrapa Vávra. Dnes, když pozoruji a poslouchám média, zjišťuji, že mi začíná být fyzicky zle z toho, co předvádějí. Je několik cílů, po kterých jdou, a kdyby to občas nemělo až komický charakter, fakt bych musel utéci do lesů. Prostě cítím, že pravda s láskou se přestrojili do mé oblíbené lži a nenávisti, a rozjeli nejtemnější tóny negativní symfonie, jaké znají. Nedovedu si představit, jak v tom chtějí pokračovat, protože už teď chybí pouze dopisy ze závodů a usnesení pracovních kolektivů. Ó bože, jak hluboko jsme klesli! Zemana, brexit, Ukrajinu, Rusko, Assada a Čínu jedou tak, že by jim Fojtík jen těžko stačil a Švestka se Zelenkou by se museli stydět. A to už byli nějací chlapíci! Ti se svým Leninem a Vítězným únorem byli jen kabaretní vložkou. Nemohu pochopit, proč jinak velmi inteligentní lidé nechápou, že když se tlak přežene, pak se musí olej přepustit, nebo prostě vyvolá protitlak… A to ještě když vidím ty týpky…… Ještě štěstí, že existují nezávislé weby. Vidím, že jsem měl pravdu, když jsem o propagandě psal v Milých dětech. Musím jít trénovat, protože je mi jasné, že pokud do politiky půjdu, pak budu muset umět odpřisáhnout věrnost Poučení. Ježíši promiňte, já zapomněl, že ho ještě chlapci nenapsali. Zatím. Ale věrnost Říši už zkoumají. Tohle až se dozví maminka!
(05)
Myšlenka na senátní volby se mi zavrtala do mozku a nenechá mé Ješitnosti spát. Opatrně úmysl konzultuji se svými nejbližšími. Reakce jsou různé, většinou opatrně zděšené. Nechtějí mě urazit. Dlouholetý kámoš mi řekne:“ Máš to zapotřebí, sebevrahu? Nechceš už klid? Chybí Ti něco? A mě do toho netahej“. Asi nejlépe to vyjádřil jeden z mých nejbližších, který mě obvinil, že díky mně ztratí všechny kamarády, a proto doufá, že takovou pitomost nakonec nebudu páchat. Když jsem se zeptal, proč ho opustí kamarádi, které znám a oni mne, a někdy se navštěvujeme, odpověď zněla lakonicky: „Protože neznají Tvé politické názory a neví, že jsem volil Zemana a oni Karla. To bude můj konec, až zjistí, že jsi všechno, jenom ne pražský kavárník“, zdůraznil. „Ale já mám Karla rád, a to, že si s ním asi těžko porozumím v názorech na některé věci, přeci neznamená, že si s ním nemohu rozumět jako člověk“, namítl jsem. „Není Ti pomoci a Tvé naivnosti také“, zněla odpověď. „Dnes je to přeci věc principu!“. Výborně, pomyslel jsem si, takže jsme opravdu zpět, jestliže nemohu s někým souhlasit částečně nebo ne. Nu nic se neděje, se vstupem vojsk také nešlo souhlasit nebo nesouhlasit tak nějak napůl. Trénink máme. Už jenom založit Uliční organizaci Klubu přátel Evropské unie a jsme hotovi. Mluvil jsem opět s Klárou a rozebíral s ní možné dopady kandidatury. Zároveň jí konejším, s posledním sdružením se rozešla, jako s mnoha partami předtím, a opět za tím byl jen a pouze mužský strach ze silné ženy. Snad jsem osvědčenou vůdkyni našeho lidu uchlácholil. V tomhle si dobře vyměňujeme role. Ona vždy v čase soudů, já zase v čase jejích politických procházek. Opatrně rozhazuji sítě u lidí, kteří se mnou spolupracují mnoho let. Reakce je chladná. Hm, tak to nevypadá dobře. Protože jsem ale bojovník, nenechávám věci jen tak, a zavádím do uvažování manažerský postup. Opět si udělám přehled všech aktuálních senátních obvodů, kde letos proběhnou volby a znovu zkoumám možnosti, a to jak politické tak logistické. Analýza opět vychází ne úplně dobře. V podstatě se potvrzuje, že v úvahu přichází ze všech důvodů pouze Praha 6. Zakládám si desky jednotlivých kandidátů a začínám studovat jejich životopisy a na internetu pátrám po jejich výrocích a rozhovorech. Hm, taky pro mě špatně. Profesor z Itálie, národní umělec, oblíbený češtinář, apod. Těžký soupeř, jeden vedle druhého, navíc slušní lidé, kteří v životě něco dokázali a ne jako já, zločinec vesmírných rozměrů, který už měl dávno sedět. Nakonec po dlouhém a mučivém trápení přijímám rozhodnutí, že pokud bych měl opravdu kandidovat, pak to má smysl jedině na Praze 6, a že se nemám žádného soupeře bát, protože jsem sportovec a souboj se silnými má smysl. Pak prohra nemůže bolet. No jo, ale jak to vysvětlím mamince?
(06)
Jedu do Olomouce. Strašně brzy ráno, ještě za tmy. Kdo mě zná, ví, že je to můj konec, protože já jsem prostě noční pták. Vstal jsem krátce po šesté! Konec světa. Lamželezo řídí, a dělá, že nevnímá mé chrápání, já se ale vnitřně klepu vzteky a souvisí to s mojí nadcházející návštěvou (věc podnikatelská). Cestou přemýšlím o Kláře a s Lamželezem mluvíme o jejím vystoupení v Parlamentě, kterým rozčísla stojaté vody islámského rybníka (a všech močálů neziskovek okolo). Shodujeme se, že to ještě bude velká prča. Posílám pochvalné sms. Tohle se určitě páterovi a jeho partě líbit nebude. Ještě štěstí, že takových žen zas u nás tolik není, shodujeme se, protože teď je jasné, proč v české historii existuje pověst o dívčí válce. Oba s Lamželezem jsme typičtí machisté, protože máme rádi hodné a tiché holky, protože těch chytrých, hezkých a atraktivních se bojíme (Oči mě sežerou, Klára mě sežere). Pouštím si do ucha Smetanovu Šárku a usínám. Zdá se mi, že místo Vlasty jede v čele rozzuřených dívek zlikvidovat unavené Ctiradovy oddíly Klára. Dojíždíme do Olomouce, krásné počasí, všude klid a mír. Vyřizuji svoje záležitosti (snad úspěšně, pokud se to tak vůbec dá nazvat). Na jednání jsem předvedl jeden z mých manažerských výstupů (o kterých se vyprávějí zkazky), kterých se ale politik nikdy nesmí dopustit. Je mezi desátou a jedenáctou hodinou a jdu k autu, že odjedeme zpět do Prahy. A náhle mě dojde, že kousek od Olomouce žije Předseda jednoho politického hnutí, za které kandidoval svého času i Vladimír Železný a BOBO. Rozhodl jsem se, že mu zavolám a v rámci rekognoskace terénu se zeptám, zda by mi teoreticky dal šanci za ně kandidovat. Rohatej (jak říká Rocker) zaúřadoval a potměšile vede moji ruku na cestě do pekla. No, aspoň vím, za co si budu moci sám. Telefonní seznamy bývalých velkých šéfů mají výhodu, že Vám v nich zůstanou stovky telefonů na důležité lidi, i když oni sami by si to nepřáli. Mohou se Vám sice na ulici vyhnout (což dělají), přestat psát blahopřání (což dělají) a nemluvit s Vámi na oslavách, kde Vás náhodou potkají a nemohou se Vám vyhnout (což dělají), ale požádat o vymazání čísla, to se jaksi nenosí, že holenkové. Ale bylo by to ideální poslání někam…. Telefon zvoní a Předseda se ozývá. Má příjemný hlas, slušné a klidné vystupování, až politické, a nenamáčí hned telefon do svěcené vody. To je dobré znamení! Prosím ho o schůzku a vysvětluji, že přemýšlím, teoreticky, o možnosti kandidatury, a co on nato., Co by řekl možnosti za ně kandidovat, když už se tak spálil s televizním ředitelem (kterého mám fakt osobně rád a vážím si ho). Předseda je nesmírně laskavý, ujišťuje mě, že na Vladimíra vzpomíná rád, a že zkušenost s ním nikdy nebral negativně a bylo to pro něj poučení. „Pane generální“, říká mi, „když kopete přes deset let uhelnou sloj, díváte se na svět trochu jinak“. Opravuji ho, že už nejsem generální a ptám se ho, co by tedy na možnost kandidatury za jejich hnutí řekl, a že dosavadní ohlasy, které mám, jsou asi takové, jako by vždy příslušnou stranu oslovil sám Lucifer. Předseda se směje, a říká, že to musí probrat s dalšími lidmi, ale že by bylo nejlepší se asi sejít. A já říkám, že si myslím to samé, domlouváme si spojení a informační kanály, loučíme se a my odjíždíme do Prahy. Lamželezo se na nic neptá, je to jeho zvyk, ale i když jsem neseděl v autě, určitě slyšel všechno. Ostatně před ním stejně nic neskrývám. „No, netvářil se nijak nadšeně, ale ani odmítavě. Ovšem myslím si, že až s tím přijde za lidmi, tak ho poženou zpět do dolů“, popisuji mu rozhovor s Předsedou. Lamželezo se na mě podívá a klidně řekne: „A co až se to dozví Vaše paní matka“?